Náš proud je drahý. Bude se smát řadový spotřebitel, velkoprůmysl, nebo Čína?

S koncem roku je tu opět zdražování elektřiny. Kdybychom měli jmenovat jen jednu jedinou příčinu, je jím povinný příplatek výrobcům zeleného proudu, tedy proudu z tzv. obnovitelných zdrojů. Tržní cena elektřiny jde totiž dolů. V České republice zdražování zatím z větší části tlumí paliativní politika vlády, která tu utápí peníze, jichž se jí potom zoufale nedostává jinde. Ale i s touto pomocí si velkoprůmysl stěžuje, že mu zelené příplatky ukrajují tu třetinu, tu prý až polovinu zisku. Známý mecenáš umění a generální ředitel podniku Vítkovice Holding Jan Světlík straší úprkem zahraničních investorů z Ostravy. Vzniká tu tlak na vládu, aby břemeno z velkoprůmyslu přenesla na střední stav a řadové domácnosti.

Takovou cestou jdou už nějaký čas Němci – výsledkem je, že příští měsíc v německých domácnostech proud podraží ne o našich 2,5, nýbrž o 12 procent. A to i v zemi, která má zelenou v kolektivních genech a jejíž obyvatelstvo si myslelo, že je k obětem ve jménu záchrany Matky Země ochotné, vytváří vážné sociální pnutí. Německé svazy spotřebitelů letos na jaře oznámily, že během roku 2011 se 600 až 700 tisíc domácností kvůli neschopnosti platit drahé účty aspoň na čas ocitlo bez proudu. Toto vysoké číslo se příští rok může ještě citelně zvýšit. Němci jsou přitom bohatá společnosti, která vydrží víc než Češi.

Spor o to, jestli mají v zájmu zaměstnanosti ve firmách za velké firmy doplácet na elektřině řadoví občané, je důležitý, ale ve své podstatě druhotný. Příčina je v systému dotací a upřednostňování jedněch zdrojů před druhými, který stvořil skupinu parazitů, od nichž jsme nuceni vykupovat nespolehlivou a předraženou elektřinu.

Pomáháme Číně

Ačkoliv celé schéma dnes už má zřetelné politické a sociální náklady, mezinárodní systém, který to všechno uvedl do pohybu (Kjóto a z něho plynoucí směrnice EU), zatím, aspoň z pohledu Evropana, vykazuje překvapivou setrvačnost. O víkendu v katarském Dauhá skončila další klimatická konference OSN. Ačkoliv se svými 20 tisíci účastníků trhala rekordy v návštěvnosti, žádnou právně závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů, která by nahradila končící Kjóto, nepřinesla. Výsledkem je, že EU, Austrálie a několik malých států dál pojedou podle kjótského scénáře, což v případě Evropy znamená, že do roku 2020, kdy by se prý kjótský protokol měl dočkat důstojného nástupce, bude usilovat o dvacetiprocentní redukci emisí proti roku 1990.

Maximalisticky uvažující ekologisté, kteří vyhlíželi celosvětovou dohodu co nejdřív, jsou zklamaní, dá se to ale interpretovat i jinak: monstrum stvořené módou boje proti globálnímu oteplování jede dál samospádem, a i když začíná trápit miliony obyčejných lidí, politici ho nejspíš považují za neřiditelnou loď duchů, a nevědí, kam s očima.

Smutný vtip je v tom, že to, co se dnes děje a před čím se politici strachují, bylo od začátku cílem – v lepším případě (Německo) potichu mumlaným, většinou ale nevyřčeným. Energie z tradičních zdrojů, která dosud převažuje všude v Evropě, měla podražit tak, aby a) jí zelená energie mohla cenově konkurovat, což s sebou b) ponese i uskrovňování normálních lidí, kteří podle zelených ideologů žijí příliš rozmařile.

Dnes elektřina buď zdražuje, nebo aspoň vinou dotací do eko-proudu a dalších státních odvodů nezlevňuje, ačkoliv by mohla a ačkoliv by to v hospodářské krizi bylo žádoucí. Domácnosti před vyššími účty neutečou, některý průmysl může. Tomu procesu stěhování firem, které vypouštějí hodně skleníkových plynů, do té části světa, v níž neplatí Kjótský protokol, se v odborné hantýrce říká "carbon leakage", a Evropskou komisi vede v posledních letech k tomu, aby rozpracovala způsoby, které členským státům dovolí svým energeticky náročným podnikům ulevovat od dávek. Je to zvláštní i s ohledem na unijní princip, který členským státům zakazuje státní podporu pro vybrané firmy, která by narušovala zásadu fair-play na trhu.

Firmy se většinou přesouvají nebo hrozí přesunout do Asie. Evropský politický establishment přitom svoje konání, jehož motivem je prohloubení evropské integrace, běžně vysvětluje nutností sjednotit se a ve sjednocení čekat na vzestup neevropských mocností. Zatímco ještě nedávno žila Evropa vymezováním se vůči Spojeným státům, dnes je to především obava z Číny. Ale kdo byl hlavní prodavač emisních povolenek západním vládám, odkud Německo dováží tři čtvrtiny fotovoltaických panelů, kam vyhání Evropa svůj průmysl? Čína, z Číny, do Číny.

Intelektuální konečná

Neschopnost být upřímný ohledně následků zvolené energetické politiky je do jisté míry pochopitelná. Celá jedna politická garnitura v Evropě (čest výjimkám) by musela sklonit hlavy a voličům přiznat: ano, plánovali jsme zdražit konvenční zdroje energie tak, abyste nebyli schopni to finančně unést, plánovali jsme kromě průmyslu převychovávat i vás. Stejně tak se nikomu nechce přiznat, že aktivně zaváděl hlouposti a že tím strávil několik dlouhých let. Ale i udržování statu quo je pořád vysoká cena za to, že si jedna politická garnitura ještě nějakou dobu udrží tvář.

Po skončení konference v Dauhá někteří evropští politici zklamané ekoaktivisty konejšili řečmi o tom, že Unie by i v příštích letech měla jít příkladem a svůj závazek 20procentní redukce emisí do roku 2020 vyšroubovat na 30 procent. Spíš se to nestane, prý by k takové dohodě musela přistoupit i Amerika atd. V rozsahu, v jakém je odsouhlasen, může bohužel celý systém v Evropě ze setrvačnosti pokračovat ještě několik roků.

Ale intelektuálně je na konci. Ať už člověk věří na teorii globálního oteplování způsobeného člověkem nebo ne, ať už věří tomu, že nákladné snižování emisí a la Kjóto se vyplatí nebo ne, musí uznat, že stav, kdy jsou od odpustků osvobozeni právě největší producenti emisí, kdy ti, kteří nestihli být osvobozeni, už svoje emise nerušeně vypouštějí v Asii, a kdy se po běžných Evropanech chce, aby to všechno zaplatili oni, je hospodářsky a intelektuálně ztroskotání. Chtěl bych vidět odvážlivce, který se ještě dnes zvedne a vysvětlí nám, že soudruzi tu vlastně žádnou chybu neudělali.

LN, 13.12.2012