Jednotný trh měl celé Evropě přinést prosperitu, společná měna měla odstranit transakční náklady, uvolnit investice a stát se základem nové prosperující Evropy. Vždyť zmizí riziko fluktující valuty. Ekonomové i politici měli jasno. Hospodářská provázanost eurozóny zajistí stabilitu a mír.
Ti kritičtí ekonomové mezi nimi byli v menšině, teorie zřejmá, ale empirický test v době globální konjunktury nebyl k mání. Stačila úvěrová krize, maastrichtský optimismus vyvanul, stagnace i děsivě narůstající politické konflikty konsensus pohřbily.
Nechme stranou utopickou vizi grandiózního projektu stále těsnější unie i ukrývané důvody - udržet na uzdě Bundesbanku či francouzské politické komplexy. I zastánci svobodného trhu tehdy argumentovali, že jde o projekt „laissez faire“. Osvobozené finanční toky si měly najít efektivnější a výnosnější investice, urychlit konvergenci produktivity i životní úrovně. Na čas to tak vypadalo. Avšak neregulované kapitálové veletoky v měnové unii tak jako v hypoteční krizi v USA natekly do spekulací s nemovitostmi a levné úvěry společné měny podpořily pochybné podnikatelské záměry (Irsko, Španělsko) i řeckou byzantinskou korupci. Masivní nerovnováha běžného účtu mezi Předalpím a Zaalpím teď rozdělila Evropu.
Jak to, že si byli nejen politici, ale i ekonomové tak jistí, že samotná liberalizace finančních trhů zajistí mikroekonomickou efektivitu? Jak to, že se domnívali, že stačí, když centrální banka pohlídá nízkou, ale stabilní inflaci a lidstvo se navždy osvobodí z recese?
Jak vidno, teoretickým vizím nepodléhají jen politici a volné finanční toky levných peněz jsou zrádné. Bez krize by bylo HDP Američanů o deset procent vyšší a eurozóna by nespadla na předkrizovou úroveň.
Na rozdíl od měnové unie lze však v USA státní dluh lépe monetizovat a deficitem nahradit výpadek soukromých investic. Státy eura ale vytváří vlastní národní dluhy, jejichž odstranění je politicky velice obtížné - málokdy mohou politici slibovat pot a slzy.
Monetizace dluhů, jak to nyní zkouší Evropská banka, nemůže mít valný úspěch a bude tak jako v Japonsku znamenat dlouhodobou stagnaci. Politiku ožebračování sousedů znehodnocováním měny zlikvidují další devalvace (Švédsko, Čína). Inflace by narazila na německý nesouhlas. Ovšem snaha dluhy federalizovat, ta už dnes vyvolává tuhý německý odpor.
Němečtí politici totiž dlouhodobě asymetrii eurolandu před svými voliči pečlivě tají. I oni propadli řecké hubris, aroganci, že lze manipulovat historií. Řeckou pomstu se teď snaží odrazit politickou vůlí. Z Řecka ale nic nevyrazí a z eurozóny je vyhodit ani nelze. Pokud se Řekové sami nerozhodnou pro bankrot ve staronové měně, (což by je velice rychle postavilo na nohy a bylo příkladem pro ostatní), dostanou peníze od Arabů anebo jim pomohou Američané. Řecko potrestat nelze. A zastavit revoluční kvas na jihu Evropy také ne.
Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora