EVROPA: Méně (regulace) je někdy více
Hovoří se o zjednodušení, ale zemědělská a potravinářská politika má být ještě složitější
Nejen současné problémy s nedostatkem vajec v některých zemích Unie, mezi které patří i Česká republika, jsou jedním z paradoxů Společné zemědělské politiky EU založené na regulacích a politických rozhodnutích. Dočasných nedostatků různých komodit a potravin již totiž byla v minulosti celá řada, loni se například některé země potýkaly (tehdy k nim ČR nepatřila) s nedostatkem másla, v roce 2009 to zase byl plošný nedostatek mléka. Ve všech případech byla přitom základní příčinou nějaká forma regulace, administrativního politického rozhodnutí, které neumožnilo výrobcům na situaci, jež se před příslušným problémem nějak vyvíjela, operativně reagovat.
Například právě mléko. Jeho výroba je v EU regulována kvótami, což v praxi znamená, že jednotliví výrobci, a dokonce jednotlivé země, nesmí vyrobit více mléka, než jim povoluje evropský úředník. Jinak platí penále. Toto zcela netržní opatření přitom na první pohled vypadá jako opatření pro stabilitu trhu, neboť se prakticky přesně ví, kolik mléka se vyrobí a ví se také, jaká je jeho spotřeba. Zemědělci navíc mají jistou záruku odbytu a teoreticky také i určitou jistotu cen, neboť v případě nadbytku, kdy cena klesá, mají nastoupit intervenční agentury stahující mléčnou surovinu z trhu a dotující export přebytků mimo území EU. Že to nefunguje, se ukázalo právě v roce 2009, kdy cena mléka klesla tak nízko, že se nejen našim zemědělcům nevyplatilo mléko vyrábět. Kvůli kvótám omezujícím výrobu nedokázala také EU flexibilně reagovat na světový nedostatek mléka v předcházejícím období, kdy zároveň výrazně vzrostla spotřeba mléka v Číně a došlo k propadu australské produkce. Tehdy byly ceny mléka naopak na historicky nejvyšší úrovni.
Narušení obchodní výměny
Výroba vajec tak zásadní regulaci nepodléhá, nicméně administrativní opatření se tu projevila také, a to v povinnosti zlepšit nejpozději od počátku letošního roku podmínky pro chov nosnic. To na jednu stranu přináší objektivně mírně vyšší náklady na produkci vajec, zároveň ale bylo rozhodnuto, že producenti vajec nesplňující přísnější podmínky nesmí svá vejce vyvážet do zahraničí. Tím byla narušena dosavadní obchodní výměna, přičemž na situaci prodělaly země, které jsou alespoň částečně na dovozech závislé, jako je třeba ČR. Vajíčka z chovů nesplňujících nové podmínky k nám prostě nesmí, dokud příslušní výrobci zpřísněné podmínky nesplní. Tím nastal částečný, ne však fatální nedostatek vajec. Následně ovšem bohužel vypukla panika, spotřebitelé začali nakupovat výrazně více vajec, než by kupovali běžně (tedy běžně před Velikonocemi), a fakticky se tak sami podílejí na neodůvodněně vysokém růstu cen.
Lze se samozřejmě oprávněně ptát, proč ve většině zemí EU někteří producenti vajec vyšší nároky pro chov nosnic nesplnili, když o tom věděli již od roku 1999, a když ještě navíc mohli na "technologické přezbrojení" využít dotačních programů. Nejvíce logická odpověď na tuto otázku přitom opět vychází ze zvyklostí EU - totiž že ti, kteří zpřísněné podmínky nesplnili, spoléhali na nějaká přechodná období, výjimky a různé možnosti tolerance ze stran národních či evropských úředníků. To je totiž další z paradoxů zemědělské politiky EU - složitý "stabilizační" systém je ve své složitosti snadno zneužitelný a také často skutečně zneužívaný.
Z kapes daňových poplatníků
Zpět ale ke "stabilizační" politice EU. Ta je skutečně zbytečně složitá, a přestože se v plánovaných změnách na období let 2014 až 2020 hovoří o zjednodušení, jde v praxi jen o rétorické cvičení. Ve skutečnosti bude zemědělská a potravinářská politika ještě složitější, a problémy typu vejce nebo mléko tak budou hrozit dál. Důsledky evropských regulací jsou přitom doslova proti všem. Evropští zemědělci a potravináři jsou při stále nových povinnostech stále méně konkurenceschopní vůči zemědělcům ze "zbytku světa", kteří tak zásadním regulacím nepodléhají. To přináší oboru ekonomické problémy, které je nutné vyrovnávat prostřednictvím dotací z peněz daňových poplatníků. Ti navíc za bezpečnost evropských potravin zaplatí více peněz, aniž by ale byla deklarovaná bezpečnost vždy garantována.
Tohle je situace, která je možná ještě udržitelná v nadcházejícím sedmiletém období zemědělské politiky do roku 2020, déle už ale asi těžko. I staré české přísloví praví, že méně je někdy více. Pro byrokracii, regulace a politikaření v rámci zemědělství v EU to platí úplně přesně. Protože kýžený výsledek - prosperitu zemědělství, stabilizaci cen a odbytu či garantovanou bezpečnost potravin současná evropská zemědělská politika nepřináší. Jen nás to stojí hodně peněz.
LN, 22.3.2012
Autor je agrární analytik