aneb Trpký konec teprve přijde

I když naši politici neustále lavírují a mlží, gigantickou pyramidu dluhů, již sami navršili, mohou zvládnout pouze kombinací trvalé inflace, finančního vyvlastňování, kapitálových kontrol a manipulacemi s měnou – jako už v minulosti tolikrát…

Nebylo by to krásné, kdyby byl svět takový, jaký si ho naši politici vysnili? Mohli by pak dál bezstarostně rozhazovat peníze – na mateřské dovolené, pečovatelské služby, zmocněnce pro rovnoprávnost nebo na chudé imigranty. Státní dluhy by sice rostly, ale to by nebylo zase tak hrozné, vždyť by jednou tak jako tak zmizely samy od sebe; zapotřebí by k tomu bylo jen trochu trpělivosti a hospodářského růstu.

Svět – a nejen ten hospodářský – tak ale obvykle nefunguje. Na to upozorňuje dvojice současných předních amerických ekonomických analytiků, Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, v nedávném svém článku Zapomenuté lekce státní dluhové krize. Právě oni jsou i autory klasické knihy o státních dluzích Tentokrát je to jinak (česky nakladatelství Argo/Dokořán). Je to paradoxní - současné vládní elity (čti: demokraticky zvolení politici) činí přesně totéž jako jejich absolutističtí předchůdci v minulých staletích: vydávají přespříliš mnoho peněz a vrší vysoké dluhy. Tak dlouho, než se celý systém zhroutí.

Zcela nové je jen jedno: drzost, s jakou nám finančníci stále nalhávají, že je v jejich silách miliardové megadeficity ustát, aniž by bylo nutné sáhnout k drsným opatřením z minulosti, jako je trvalá inflace spojená s vynucenými minimálními úroky ("finanční represe") či snad dokonce překvapivá měnová reforma.

Přílišný optimismus konejšitelů

Vědce Reinhartovou a Rogoffa nelze považovat za blázny. Popisují "aktuální cyklus konejšení" a demaskují "přespříliš optimistické předpoklady o budoucnosti" právě oněch eurových eskamotérů či dolarových tiskařů. Jejich temná prognóza zní: "Závěrečné finále světové finanční krize si pravděpodobně vyžádá kombinaci finančních represí, dluhových restrukturalizací, měnových konverzí, vyšší inflace a nejrůznějších kapitálových regulací."

Jak došli experti k takovým hororovým prognózám? Zcela jednoduše. Analyzovali, jakým způsobem řešily v dřívějších dobách svoje vysoké deficity srovnatelně zadlužené státy. Hodně zemí snížilo tak po druhé světové válce své dluhy tím, že dlouhodobě pouštěly žilou svým střadatelům (prostřednictvím minimálních úroků za současně vysoké inflace). A po první světové válce vyhlásilo několik států finanční bankrot nebo zkrátka jen přijaly novou měnu – staré peníze se tak staly bezcennými (stejně jako pohledávky věřitelů vůči vládě).

Už jen několik málo let do dluhového řezu?

Takové radiální státní ozdravné zásahy jsou všechno jiné, jenom ne vzácné. Přicházejí dokonce tak často, že v nich Reinhartová a Rogoff vypozorovali už jisté pravidlo: "Po mezinárodních bankovních krizích následuje obvykle během několika málo let vlna státních insolvencí a dluhových restrukturalizací." Vědci to dokládají četnými grafy – například na základě krize z let 1880/1900 nebo 1990/1998. A poslední opravdu velký bankovní otřes? Byl teprve v roce 2008/2009. K velkému dluhovému řezu by nám tedy mělo zbývat už jen několik málo let.

Ti starší z nás si na to dokonce už mohli i zvyknout. Od roku 1920 muselo koneckonců 13 z 21 nejdůležitějších průmyslových zemí své státní dluhy anulovat skrze razantní finanční operace: platební neschopnost, škrtnutí dluhů nebo měnovou reformu. Některé z nich dokonce vícekrát: Itálie šestkrát, Rakousko rovněž, Německo třikrát (1922, 1932 a 1948).

I když by to Reinhartová a Rogoff rádi udělali, nemohou vyslovit nic jiného než takovéto závěrečné shrnutí: již pět let trvající, celosvětovou státní dluhovou krizi nelze zažehnat jinak než razantním nasazením tradičních radikálních opatření. Ledaže – a zde si autoři neodpustili jistou ironii – "by měli dnešní politici neobyčejné štěstí."

Z deníku Focus Online přeložil

Per-hand-preklady.cz