Nastal čas připravit se na přijetí německé marky

Trhy jsou nervózní z dopadů prezidentských voleb ve Francii, které vyhrál socialista François Hollande. To vyvolává obavy z rozpadu francouzsko-německé osy při řešení dluhové krize v eurozóně v době, kdy je Evropa v nové recesi. Lze to ještě nějak zachránit?

Vítězství ducha nad hmotou se nekoná. Řekové ve volbách odmítli drastické snižování mezd, čili takzvanou vnitřní devalvaci. Francouzi o něčem takovém ve svých prezidentských volbách odmítli byť jen uvažovat. Vývoj směřuje k tomu, co bylo jasné dávno a nejpozději před dvěma lety už věděl každý soudný ekonom s kapkou politické intuice – řešení dluhové krize při pokračování společné měny v nezměněné podobě je fakticky nereálné, vede k politické radikalizaci, nástupu extremismu a sociálním bouřím, které budou ohrožovat samu existenci Evropské unie.

V německém tisku se v reakci na francouzský volební víkend objevily znovu úvahy o rozdělení Evropské unie a hlavně eurozóny na severní část vedenou Německem a jižní na čele s Francií. Je to v tuto chvíli možná jen výsledek emocionálního vypětí německých komentátorů, ale hlubokou ekonomickou logiku to bezesporu má.

Řecko platit nebude. Nikdy!

Projeďme si orientačně mapu. Řecko je bez vlády a nové volby, pokud se budou konat opravdu záhy, jen posílí ultralevicové strany odmítající léčbu naordinovanou EU. Kdo si myslí, že Řekové budou své snížené a zlevněné dluhy někdy v budoucnu splácet, měl by se konečně probudit. Zdá se zcela zbytečné čekat na Godota a Řecko by mělo být posláno rychle do konkurzu, v němž věřitelé přijdou o 80 až 90 procent svých pohledávek a Řekové přijdou o euro. Pak ať si zvolí administrátora své zbankrotované země.

Portugalci, kteří se na rozdíl od Řeků přece jen snaží a v posledních hodinách jsou rádi, že si jich nikdo zatím moc nevšímá, by měli nastoupit stejnou cestu dobrovolně a vyhnout se tak nástupu extremistických politických uskupení. S vojenskou vládou mají zkušeností víc než Řekové.

U sousedů ve Španělsku nová vláda konečně začíná chystat rekapitalizaci bankovního sektoru, který je zdevastovaný realitní krizí, jež stále není u konce. Ceny nemovitostí ve Španělsku podle expertů budou ještě výrazně klesat, a to, že už se tak nestalo, způsobila neochota vlády říznout do bank a řádně ocenit jejich zástavy. Banky se proto neocitají na trhu a uměle se tak udržuje cenová hladina výše, než by měla být.

Bez bouří se to neobejde

Jenže realitní bublina není všechno. Španělsko stejně jako zbylé státy jižní Evropy překypuje ochranou zaměstnanců, silným vlivem odborů a naprosto strnulým trhem práce. Jeho reformy pak nepochybně vyženou opět davy lidí do ulic a je otázka, co se bude dít potom. V podobné situaci je premiér Mario Monti v Itálii, kterou také čekají zásadní strukturální reformy, o úsporách a značném úsilí dostat výběr daní alespoň na středoevropskou úroveň nemluvě. Bez stávek a bouří to asi taky nepůjde. A komunální volby, jejichž první kolo proběhlo na Apeninském poloostrově rovněž minulý víkend, naznačují silný růst vlivu populistických stran, ne nepodobných těm řeckým, nově parlamentním. Ve Francii, kde se o úsporách zatím jen mluvilo, vynesly i tyto pouhé řeči do prezidentského úřadu Hollanda, který pravil, že nejprve je na řadě růst a zaměstnanost a se škrty se počká. Vyrovnaný rozpočet je naplánován na rok 2017. V současnosti činí francouzský státní dluh nějakých 89 procent hrubého domácího produktu. Do roku 2017 bude i bez nějakých nových pokusů o povzbuzení zaměstnanosti nepochybně nad sto procenty. Hollande zároveň prohlašuje, že Němci nemohou trvat na nízkoinflační zdrženlivé politice ECB a zároveň odmítat společné evropské dluhopisy, za něž budou ručit všechny země eurozóny společně a nerozdílně.

Němci jen zírají

A Němci za Rýnem se na to dívají se spadlou čelistí. Politici v Berlíně věří, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří, ale když se vaří krev obyčejnému spolkovému občanovi, který s obavami sleduje počínající znehodnocování celoživotních úspor, také budou muset nějak reagovat.

Uplynulý volební víkend obnažil rozdílné národní zájmy klíčových, velkých členů eurozóny. U jednacího stolu se nyní budou hledat kompromisy a nejspíše se ještě nějaké najdou. Němci ve svém sebeobětování jsou ochotni zajít dosti daleko. Jestli si však někdo myslí, že přešaltují na italský inflační model, na nějž je zvyklý celý jih, je to hluboký omyl. Nebo si snad někdo v Evropě přeje, aby německá politická scéna prošla stejným vývojem, který je dnes završován v Řecku? To že by pak byla ta mírová a míru plná Evropa? Těžko. Ale zase by se asi lépe šířil onen pocit "evropského štěstí i proti vůli evropských občanů", jak o tom básní ve svém nedávném manifestu skupinka středoevropských intelektuálů, zahrnující kromě jiných i místopředsedu českého Senátu Petra Pitharta.

Ale nevyvolávejme běsy minulosti. Je stále ještě dost možností, jak se se situací vypořádat. Avšak když včera premiér Nečas hovořil o tom, že na přijetí eura budeme připraveni za osm až deset let, hovořil o něčem, co součástí tohoto řešení nebude. Jestli budeme něco za deset let přijímat, tak to mnohem spíše než euro bude německá marka.

MfD, 10.5.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO