Pět let uplynulo od vypuknutí tzv. řecké měnové krize. Před pěti lety Evropská unie a Mezinárodní měnový fond spustily rozsáhlý záchranný program (pomoc ve výši 110 mld eur), bez něhož by Řecko přestalo být schopno splácet své závazky. Jaká poučení pro nás těch pět let přeneslo?

Krize eura, vzniklá kolem Řecka, žádného vnímavého pozorovatele překvapit nemohla. V plné nahotě a s jistou neodvratností demonstrovala, že EMU není ideální měnovou zónou, že její heterogenita je přílišná, aby se to neprojevilo při prvním větším ekonomickém otřesu, a že politické nástroje, které by zabezpečily hladké finanční transfery, nebyly při vší míře unifikovanosti a spoutanosti EU na tento problém předem připraveny a musejí se tvořit až nyní za pochodu, což je vlastní bezprostřední příčinou bruselské nemoci zvané Řecko.

Jestliže sama krize byla předvídatelná a pouze se nevědělo, kdy se naplní kritické množství vnějších globálních ekonomických otřesů, odehrálo se tady vůbec něco zajímavého, komentovatelného, analyzovatelného nebo dokonce překvapivého za oněch posledních pět let?

Dnes se to možná na první pohled nezdá, ale jsem názoru, že odehrálo. Pokud bychom se dívali na dnešní realitu nikoli dnešníma očima, ale očima vypůjčenýma od pozorovatele z roku 2010, za samozřejmé bychom nepovažovali, že:

1. Přes všechny turbulence se krize ve své plné síle nerozšířila na celé „jižní křídlo“ evropské měnové unie. Je sice pravdou, že rozpočtové problémy Itálie, Belgie, Irska, Portugalska, Španělska a Francie se po celá léta řeší jejich přesouváním do budoucna a rozmělněním jejich dopadů na ostatní země, faktem zůstává, že nové Řecko tam zatím nevzniklo.

2. Sociální a politický práh citlivosti na oktrojované restrikce není jen abstraktním pojmem, ale živou realitou, která se pro leckoho s až šokující silou projevila při posledních řeckých volbách.

3. Netrpělivost politických reprezentací Bruselu, Berlína či vedení MMF je možná místy i autentická (daleko častěji je ale divadlem pro domácí publikum, které je třeba občas nakrmit silnými slovy), ale nakonec bývá vždy překryta motivem silnějším: vůlí po moci nad naší částí Evropy.

4. Sedmisté padesáté osmé „poslední“ varování adresované řecké reprezentaci vždy skončí novým a novým odkladem, novým a novým transferem. V ohrožení by bez nich byla nejen řecká ekonomika, u níž slovo bankrot už dávno vystihuje realitu, aniž by bylo třeba takový stav vyhlásit de iure, ale především věřitelé. Ti měli svého času dost síly přinutit Řecko, aby sáhlo po nevýhodných úvěrech, dnes mají dost sil, aby jim splátky chodily oklikou přes tzv. mezinárodní záchranné programy Řecku.

Co z toho všechno plyne pro příštích pět (například) let?

1. Když mykóza zachvátí nějaký plod, není zasaženo pouze místo, na kterém plíseň vykvete. Znehodnocen je plod celý, zasažený spletí vláken podhoubí. Nemocní členové EMU, poněkud hrubiánsky označovaní za PIGS, jsou drženi nad vodou jen za tu cenu, že se jejich nemoc difúzně šíří celým infikovaným tělem měnové unie. Bez zásadní reformy EMU (zrušení, redukce na „tvrdé jádro“) se proto krize eura bude dál prohlubovat.

2. Sociální citlivost lze ignorovat suspendováním demokracie. To se již děje a dít se bude ještě silněji. Může se to dařit dlouhá léta, než kotel vybuchne. Spíše než výbuch ale hrozí postupné vyhnití, stagnace a dlouhodobý úpadek.

3. Že je udržování měnového impéria nákladné? Jistě. Ale je to levnější než válka. Zvýšené náklady evropské elity nijak netrápí. Naopak: je to pro ně vítaná záminka ještě těsnější politické unifikace. Proto jsou hranice trpělivosti téměř nekonečné, jakkoli to tak u některých summitových tanečků na první pohled nevypadá. Euro ve skutečnosti funguje jako zázračný unifikační prostředek právě díky krizi.

4. Evropské elity mají silného spojence (pokud nejde dokonce spíše jen o jiný úd stejného těla): finanční věřitelský sektor. Že odepisuje desítky miliard? Ale kdepak. Jeho moc v řecké krizi sílí, je symbioticky prorostlá s bruselskými elitami a na transferech, které se právě „díky“ krizi rozproudily nikdy nevídaným tempem, jen vydělává. A proto je motorem dalšího utužování politické spoutanosti EU, bez které si takový rozměr transferů nelze představit.

Resumé pro nás demokraty? Tato noc nebude krátká.

Psáno pro Newsletter IVK