Boj za klima se stává klíčovým politickým tématem. Zejména ve státech Evropské unie. Tento článek se nezabývá otázkou, zdali je předpověď zvyšování teploty atmosféry a případných katastrofických důsledků správná, nebo zdali tzv. klimatický model splňuje ideální vědeckou metodologii. V následující úvaze předpokládám, že hrozba globálního oteplení je reálná, a hrozí tak závažné ztráty. Dále pak reaguji na fakt, že existuje velká skupina lidí, která věří v reálnost této hrozby, a tato skupina je vlivná zejména v silných státech Evropské unie.
Nabízejí se dva přístupy, adaptace a snižování produkce oxidu uhličitého. Respektive je třeba určit mix těchto přístupů. V ekonomické bilanci zdroje použité na snižování produkce CO2 budou chybět pro zajištění adaptace. A naopak. Co určí poměr rozdělení zdrojů? Jaký bude mix a kolik bude třeba investovat, se pak posuzuje z hlediska budoucí prosperity a bezpečnosti.
Podívejme se na možnost snižování produkce oxidu uhličitého (CO2).
Nejdříve jednoduchý příklad. V důsledku vysokých nákladů (např. náklady na emisní povolenky a dotace na obnovitelné zdroje) se energeticky náročné výroby přesunou do zemí s nižšími náklady, např. do Pákistánu. Může jít prakticky o jakýkoliv výrobek, ale energeticky náročná je např. výroba hnojiv nebo oceli, navíc produkuje i hodně emisí CO2. V Pákistánu se tyto výrobky vyrobí pomocí procesů používajících spalování fosilních paliv, ale s nižší účinností. Může jít až o rozmezí 25-60 % účinnosti tepelné elektrárny (uvádí se zkratkou HPR). Emisí CO2 tedy při výrobě stejných výrobků přibude. Protože Evropané hnojiva a ocel potřebují, jsou tyto výrobky dopraveny do Evropy, transport po moři pak zajišťují tankery produkující významné množství emisí CO2. Výsledkem je situace, že čím více Evropa emise snižuje, tím více emisí globálně přibývá.
Co dělat s tímto schématem? Jedním z řešení je zkonstruovat energetická zařízení produkující levnější nebo alespoň stejně drahou elektřinu, než je elektřina získaná spalováním fosilních paliv. Hypoteticky se pro Českou republiku nabízejí nějaké nové efektivnější fotovoltaické systémy (dosud nejsou) a moderní jaderné elektrárny. V současnosti se spíše přechází na plynové elektrárny (zemní plyn), které však zcela neřeší produkci CO2. Ano, doba nahrává jaderným elektrárnám. Jestliže je klimatická hrozba opravdu děsivá, tak tato hrozba opravňuje dokonce masovou výstavbu jaderných elektráren! Radikální ekologisté, kteří odmítají současně fosilní a jaderné zdroje, se jeví jako iracionální skupina. Protože jimi jedině uznávané zdroje - větrné, fotovoltaické a vodní elektrárny - nedokážou zajistit energetické potřeby většiny evropských států, tak razí ideologii střídmého života, tedy dobrovolného zchudnutí obyvatelstva. Tedy hlavně obyvatel Evropy. Jinak řečeno, aby nedošlo ke zchudnutí vlivem klimatické katastrofy, je třeba zchudnout dobrovolně. Jde tak o vlastně druhou možnost řešení vývozu energetických náročných technologií do zemí jako Pákistán - tyto produkty ani nedovážet. Strategie zchudnutí má však jedno závažné riziko. Chudé státy jsou bezpečnostně závislé na bohatých státech a mohou se stát i objektem jejich vojenských akcí. Co když konkurence (zbytek světa) bude především akumulovat zdroje pro budoucí boj o suroviny, energie, vodu a životní prostor, zatímco Evropa bude slábnout?
Na řešení dopadů klimatické změny bude potřeba mít zdroje poskytnuté produktivní ekonomikou, dokonce je vysoce pravděpodobné, že energie bude třeba mít k dispozici významně více. Například pro získávání a zpracování surovin z chudších nalezišť, distribuci vody, moderní zemědělství, výrobu vodíku elektrolýzou, pro recyklaci atd. Energie obecně souvisí se změnou. Čím větší problémy, čím více změn, tím více energie bude potřeba pro jejich řešení.
Adaptace. Zdá se, že strategie adaptace se setkává s menším odporem než strategie snižování životní úrovně (= snižování emisí C02). V případě České republiky jde zejména o zadržování vody v krajině, problematiku půdní eroze a stav lesů. Investice do souvisejících opatření by pravděpodobně byla výhodná i v případě, že by se žádné oteplování nekonalo. Tvrdí se, že masová migrace probíhá a bude probíhat jako důsledek změny klimatu. Hlavním důvodem je ale nárůst populace v Asii a Africe. Jak se adaptovat na masovou imigraci? Téma, jak se adaptovat na masovou migraci, je příliš široké, ale v podstatě jsou možná pouze dvě řešení. Přijmout migranty, nebo je od svých hranic odvrátit silou. V případě přijetí lze pak zvažovat míru jejich ekonomické podpory, která se ovšem bude tenčit s jejich množstvím. V případě silového řešení pak vzniká otázka přípustné brutality.
Můžeme říci, že většina naší politické scény, včetně vlády, přijala strategii: preferovat adaptaci, posílit jaderné zdroje, bránit se migraci. Je to strategie, která je zdůvodněna potřebou zachovat konkurenceschopnou ekonomiku a bezpečnost. Existují nicméně protivníci s vlivem v orgánech EU, kteří usilují o opak, tj. ochranu klimatu za cenu ekonomické stagnace až zchudnutí a akceptaci masové migrace.
Poznámka: jádro řešení, které předkládají bojovníci proti klimatické změně, je skutečně antikapitalismus. Odmítání úsilí zbohatnout, soustředit se na zisk, konzumovat. Regulace, kvóty, daně, to jsou nástroje státního dirigismu. Socialismu. Je velice nepravděpodobné, že svoji představu světa prosadí demokratickou cestou. Protože ekonomické důsledky boje za klima zasáhnou nejdříve nejchudší vrstvy obyvatelstva, mluví o spravedlivém boji o klima, tedy opět o dalším přerozdělování ve společnosti. Nové regulace budou napravovat předchozí. Téma ekologie bylo uneseno ultralevicí. Nejradikálnější skupiny různých „zelených“ alternativců uvažují o ustavení jakési skromné rurální rovnostářské společnosti. Když jsem se ptal, kdo se pokoušel něco podobného realizovat ve 20. století, našel jsem režim Rudých Khmerů v Kambodži.
Evropa a Česká republika se ocitají ve velmi obtížné situaci. Postupně sílí konkurenční (ekonomický) tlak ze strany asijských zemí v čele s Čínou a roste migrační tlak z Asie a Afriky. To snižuje množství zdrojů použitelných pro ekologické investice. Velká část Evropy je stále velmi zadlužená. Eurozóna stagnuje a není schopná se reformovat. Přichází brexit. Environmentální požadavky tak přicházejí ve chvíli, kdy se Evropa ocitá na trajektorii ekonomického a mocenského sestupu. Plány na dosažení tzv. uhlíkové neutrality do roku 2030 či 2050 tak vypadají silně nerealisticky. Možná nakonec budou výsledkem celého úsilí především různé pokuty (např. automobilkám) a uhlíkové a jiné environmentální daně mířící do bruselských struktur, kde pak budou použity jako mocenský nástroj pro ovládání členských států.