Recept na krizi: v celé EU musí být dodržována kázeň

Státy eurozóny se včera dohodly na smlouvě o unijní reformě, kterou však Británie odmítla a ostatní nečlenské země eurozóny včetně Česka si vymínily čas na rozmyšlenou a na konzultace se svými parlamenty. Otázkou je, zda fiskální unii nepotká časem další krize.

Euro je zachráněno, protože se sedmnáctka států eurozóny rozhodla vytvořit svou vlastní fiskální unii, v níž se budou dodržovat pevná rozpočtová pravidla a přestanou se dělat nezodpovědné dluhy. Chválí se eurooptimisté. A zároveň varují, že tak vznikne dvourychlostní Evropa. Kdo se ze zbytku zemí střední a východní Evropy dobrovolně nepřipojí, rozuměj nepodřídí se dalšímu francouzsko-německému diktátu, zůstane opodál a těžce na to doplatí. S Brity vlastně nikdo ani nepočítal a kdo ví, zda to jsou vůbec Evropané, když žijí až za Kanálem.

O dluhu nepadlo ani slovo

Zda tomuto předstírání orgasmu uvěří finanční trhy, ženoucí momentálně euro do záhuby, je velmi podstatnou otázkou. Summit totiž nic z toho, co společnou měnu ohrožuje, nevyřešil. Sankce za rozpočtové schodky jsou hezké a nařízení prakticky vyrovnaného rozpočtu národní legislativou je správná věc.

Ale euro netrápí momentální rozpočtové schodky, nýbrž starý dluh, který je příliš vysoký na to, aby ho byly některé země schopny zaplatit. A jak se tenhle dluh bude platit, o tom nepadlo ani slovo. Kromě posílení stabilizačních mechanismů a další půjčky, která by někdy v budoucnu mohla do postižených zemí proudit skrze Mezinárodní měnový fond. To vše je však vzhledem k rozsahu problému stále nedostatečné. Pro všechny postižené země a zejména pro stabilizaci bankovního sektoru je potřeba násobek dohodnutých sum. Mimochodem, pokud by navržený stabilizační mechanismus mohl skutečně pomoci a odstranil riziko rozpadu eurozóny, stálo by i Česku za to nalít do pomoci oněch devadesát miliard, protože by se to vyplatilo. Jenže ono se to nevyplatí. Odmítli jsme nastoupit na právě vyjíždějící Titanik, charakterizoval velmi přesně situaci jeden britský makléř, který tak chtěl podpořit postoj svého premiéra Davida Camerona, jenž zablokoval návrhy, aby se nové fiskální unie účastnilo všech 27 členských států EU.

Vznikne vůbec fiskální unie?

Především nové uskupení fiskální unie nakonec vůbec nemusí vzniknout. Přesun většiny zbývající suverenity členských zemí na novou organizaci vzniklou zřejmě v rámci EU nebude určitě probíhat hladce. Nejde totiž v první řadě o nějakou rozpočtovou kázeň, ale o unifikaci daňových a sociálních modelů, které mají zřejmě ospravedlnit nevyhnutelné masivní transfery peněz ze zdravých zemí do nemocných. K unifikaci mají směřovat firemní daně, má být zavedena daň z finančních transakcí, mají být sjednoceny pracovněprávní standardy, ale stejným směrem se budou muset ubírat penzijní systémy i systémy financování zdravotnictví.

O čem pak budou rozhodovat voliči v členských státech fiskální unie? V případě těch menších zřejmě jen o maskotech, kteří budou dělat křoví francouzsko-německému tandemu a s úsměvem kývat. Demokratickou legitimitu správy této fiskální unie, na rozdíl od naprosto bezvýznamných procent přípustného deficitu (je úplně jedno, zda to bude půl procenta, procento nebo nula), nikdo zatím neřeší a kupodivu se na to nikdo ani neptá. Zřejmě v přesvědčení, že společná měna je chleba, jehož krajíček je stále tenčí a tenčí, zatímco demokracie jsou jen hry, které lid zabaví natolik, aby na ty tenčí krajíčky moc neskuhral. Opravdu jsou si všichni jistí, že národní parlamenty tohle vše bez problémů a protestů posvětí?

I kdyby posvětily, a dokonce se fiskální unii podařilo stabilizovat deficity na přijatelné a únosné úrovni, což současná dohoda evidentně nijak negarantuje, přijde další eurokrize. A bude horší.

Jedna měnová politika šitá na míru Německu, a přiznejme, že jinak to nikdy nebude, prostě nemůže vyhovovat všem státům eurozóny, jejichž ekonomické podmínky a průběh hospodářského cyklu jsou velmi rozdílné. To nesrovnají žádné fiskální transfery uvnitř fiskální unie. Jejich rozsah by musel být tak velký, že by se dříve stalo z Německa Portugalsko, než by se podařilo udělat z Portugalska Německo.

Už nyní je v členských zemích EU hodně rozdílný vývoj inflace a ty rozdíly se zvětšují. Jsou země jako Estonsko s růstem cen kolem docela nebezpečných pěti procent, zatímco Nizozemsko má stále slušných dva a půl procenta. Ty rozdíly se budou dále zvětšovat a nevýhoda jedné košile pro krky všech velikostí bude i nadále velmi zřejmá a podstatná. Že by vznikl tak objemný federální rozpočet eurozóny, aby tohle dokázal řešit, je zcela iluzorní.

Tlaky na její rozpad budou tedy existovat i ve fiskální unii. Jenže zatímco konec eura za současné situace by sice měl hodně drastické následky v podobě hospodářského poklesu, zvýšení nezaměstnanosti a snižování životní úrovně, dopad rozpadu fiskální unie by byl mnohem horší. Dělila by se totiž nejen společná měna, ale také společné, nově nadělané dluhy.

Pro Česko z toho plyne jediný závěr, kterým by mělo být jasné rozhodnutí, že se k fiskální unii nepřipojí.

MfD, 10.12.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro