aneb Hrozí politické zřícení Evropy

V Senátu leží návrh na drobnou změnu Lisabonské smlouvy (konkrétně změnu článku 136 Smlouvy o fungování EU) umožňující státům eurozóny finančně zachraňovat jeden druhého.

Po eventuálním přistoupení Česka k euru bude, včetně závazků, platit i pro Českou republiku.

Vláda se tuto novelizaci pro jistotu rozhodla schválit dvoutřetinovou většinou v obou komorách parlamentu, aby předešla možným budoucím ústavním stížnostem. ODS v Senátu se dohodla tuto úpravu nepodpořit a trvat na původním znění smlouvy. Je, anebo není to naše právo, trvat na původním, všemi státy odsouhlaseném znění smlouvy?

Nebo má být národní parlament schvalovací automat?

Hlavním argumentem v Senátu majoritních socialistů je, že hrozí mezinárodní ostuda, neschválíme-li tuto změnu. Česko přece nemůže zablokovat to, co chtějí ostatní státy. Nicméně eurofederální socialisté nemají ústavní většinu. Hlasování tak připomíná schvalování Lisabonské smlouvy před dvěma lety, kdy Topolánkova vláda lstí a klamem protlačila smlouvu nejprve Poslaneckou sněmovnou s tím, že ji Senát neschválí, a pod hrozbou údajné mezinárodní ostudy pak zvedli ruku i někteří senátoři z ODS. Nedávné hlasování v německém parlamentu také nebylo pouze o tom, je-li euroval dobře, či špatně, ale o tom, aby nepadla vláda Angely Merkelové. A schvalování eurovalu na Slovensku také není pouze o zárukách, ale o budoucnosti vlády premiérky Radičové.

Evropští lídři již vědí, že projekt eura byl politický a chybělo mu ekonomické zázemí. Není třeba připomínat varování Václava Klause. Hasit problém nechtějí revizí chyb, ale hlubší integrací, tedy ekonomickou vládou. Nejde-li to malým kladivem, vezměme větší. Další krok budou evropské daně, následně jednotná sazba a následně... Dnes nevíme, co všechno bude nutné pro záchranu eura udělat. Všechny tyto závažné kroky jsou v členských zemích schvalovány bez hlubších ekonomických analýz: aby nepadla ta či ona banka, aby nepadla tam či onde vláda, aby nebyla mezinárodní ostuda. Jistě oprávněné argumenty. Analýzy dnešních a dalších kroků však scházejí. A bude-li ustanovena jakákoli forma ekonomické vlády, tedy další evropské instituce, již ji nikdo nikdy nezruší. Aparát EU bobtná a roste přesně podle Parkinsonových zákonů.

Evropská unie se chytá do vlastní pasti politické korektnosti, dvojího metru a politických zájmů. Všichni tušili/věděli, že Řecko upravuje/falšuje své statistiky. Při přístupu Slovenska se však plnění všech ukazatelů přísně vyžadovalo. Divíme se Slovákům, že se jim v této situaci nechce dávat Řecku další a další nesplatitelné záruky? Jak mohl být do EU přijat Kypr s třetinou území okupovanou tureckou armádou a statisíci dosídlenými Turky? Převážil politický zájem. Že by se evropským úředníkům v době krize snižovaly platy tak jako všude jinde v Evropě? Že by se v Bruselu propouštělo? Vyloučeno! Evropské úkoly se musí plnit.

EU a její lídři, Německo a Francie, nejsou v lehké situaci. Jistoty se hroutí a nejistot je více. EU si urychlenou integrací vzala příliš velké sousto. Schází jí vize budoucnosti a hlubší integrace není tím, co by španělského zemědělce či polského dělníka společně motivovalo. Do toho se hroutí desítky let prosazovaný model multikulturalismu. V této situaci bohužel v mnoha zemích posilují extremistické strany. Snad jediným pozitivem je, že EU by v této krizové situaci mohla opustit megalomanské projekty typu změny globálního klimatu a soustředit se na důležitější úkoly. Hrozí politické zřícení Evropy. Hlavní úkol pro Evropu již však byl pojmenován a jeho definice je jednoduchá: přežít. Dobře už totiž bylo.

LN, 12.10.2010

Autor je senátor za ODS