29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Eurologika

9.2.2008

Jsem zastáncem evropské integrace. Přivítal jsem Schengen. Jsem přesvědčen, že od určité úrovně nelze oddělit integraci politickou od ekonomické. Jsem přesvědčen, že v tomto století může Evropa uspět pouze jako jeden stát. Jsem přesvědčen, že Evropané se musejí stát politickým národem, pokud nechtějí podlehnout v lepším případě ruskému revanšismu, v horším muslimské agresi. Těším se na euro, nevadilo by mi zítra!

Jsou tady maastrichtská kritéria. Nebýt zadlužený, to je OK. Chce to jen několik období nechat marxisty v opozici a dávat pozor na choutky nemarxistů u vesla! Nemít inflaci nad průměrem. Inflací tahá erár z kapes peníze, které nevytáhl daněmi. To je také bohulibé! Udržet téměř fixní kurs k euru. A tohle vypadá jako problém.

Naše ekonomika dělá, co se jí dovolí, aby stáhla náskok sousedů z dob, kdy jsme je halasně předháněli v tunách i zrnu. Udělala v tom slušný pokrok, ten pokrok se promítá do mezd. Výdělek občana z Českých Velenic konečně přestal připomínat kapesné středoškoláka z Gmündu. Je to tím, že obecně roste produktivita práce, máme lepší stroje, nástroje i pracovní postupy a výsledky našeho pinožení jsou také kvalitnější a tím i lépe prodejné. Tedy, jak kde. Nevím o odvážlivci, který by usedl pod holičský automat s expresním střihem do patnácti vteřin. Protože mají více peněz ostatní, chtějí více peněz i holiči, jinak by to nedělali. Protože nemohou zvýšit produktivitu práce, musejí zvýšit cenu. Zvýšení ceny u holiče (a nejen u něj) zvyšuje obecnou úroveň cen, tlačí tedy na inflaci.

Znamená to tedy, když doháníme Západ, musíme mít vyšší inflaci? Nikoli nutně. Můžeme inflaci skrýt ve zpevnění měny. Oblevní nejen auta a televize, ale se zhoršením exportních cen se zpomalí růst mezd – a ani ten holič nemůže tolik tlačit na pilu. Platí varianta zdravotnického trojúhelníku.

Neznáte ho? Odvíjí se od hesla „Kvalitní zdravotnictví pro všechny zdarma!“. Problém je, že vždy se dá dosáhnout pouze dvou cílů. Buď je pro všechny zdarma, leč s kulhavou kvalitou, nebo pro všechny kvalitní, ale za peníze, nebo kvalitní a zdarma jen pro někoho.

V makroekonomice to je stejné. Buď máme hospodářský růst s inflací v pevném kursu, nebo růst bez inflace se zpevňováním měny, anebo srovnanou inflaci i kurs, ovšem při srovnaném růstu, v tomto případě při stabilizovaném zaostávání. Má to logiku. Odstraňovat poslední zábrany mezi trhy je optimální ve chvíli, kdy jsou co nejvíce sladěny. Znamená to ovšem, že v takovéto situaci si musíme alespoň dočasně vybrat mezi plněním maastrichtských kritérií a hospodářským růstem. Zdálo by se tedy, že pro přijetí eura by bylo optimálním tuto zemi na čásek svěřit Paroubkovi s Filipem a jejich ekonomickým dovednostem. Pokud by se k tomu připojila ještě bursíkovská invence při topení peněz v experimentální ekologii, možná by na nás zbytek unie musel dokonce čekat!

Samozřejmě, všechno to není tak dramatické. Existuje celá řada způsobů, jak dočasně zabránit růstu kursu měny i inflace, a není to jenom čínská metoda pevného kursu a basta! Problémem je, že v takovém případě dochází k měnové nerovnováze, která jednak vysílá do ekonomiky falešné impulsy a v konečném důsledku se to v hospodářském růstu projeví až za nějakých pár let s viníkem nejasným. Většinou se to navíc rozplyne ve vlivu neefektivity veřejných zakázek. Daleko horším rizikem je, že nerovnovážná měna se snadno stane terčem spekulantů, kteří nerovnováhu nejdříve posílí a následně vydělají na měnovém otřesu.

Měnová krize z devadesátých let ukázala, že útok na nerovnovážný kurs volně směnitelné měny nevydrží žádná centrální banka světa. Od chvíle, kdy se experimentálně prokázalo, že trest za manipulaci s měnou přichází dříve, než vyprší mandát vládě, zvýšila se měnová kázeň ve světě způsobem nevídaným.

Vstup Česka do eurozóny tak není pouze rozhodováním, zda nám příjmy budou růst valorizací nebo zpevňováním měny. Jde o rozhodnutí, zda náklady na udržování samostatné koruny, včetně transakčních nákladů a kursových rizik v mikroekonomice, budou nižší nebo vyšší, než náklady na deformaci ekonomiky spojené s umělým udržováním maastrichtského koridoru. Zda a kdy ekonomický impuls z odstranění měnové bariéry nahradí výpadek způsobený stabilizačním obdobím. Samozřejmě, existuje tu další, leč nepravděpodobná možnost, že EU upraví inflační kritérium v závislosti na ekonomickém růstu uchazeče. Pro toto řešení by hovořil fakt, že tranzitivní ekonomiky představují stále ještě pouhý zlomek ekonomické výkonnosti eurozóny a jejich vstřebání by tak mohlo proběhnout bez větších otřesů, které by navíc mohl utlumit ekonomický impuls rozšíření měnové unie.

Stejně se na euro těším!