Vlak společné měny se blíží do konečné stanice

Německo a Francie prý zvažují možnosti vytvoření menší eurozóny s přísnějšími pravidly a širší společnou politikou. Berlín to však popírá s tím, že Německo chce všech 27 členů EU podřídit svému plánu vytvoření přísného centrálního dohledu nad rozpočty.

Skoro to vypadá, že dramatický příběh společné evropské měny spěje do finále a v něm zažijeme pořádný randál. Alespoň se to dá usuzovat z prosakujících informací na téma nové dohody Německa a Francie. Podle ní má vzniknout na základě pouze dvoustranných smluv mimo rámec Lisabonské smlouvy užší fiskální unie některých států užívajících euro. Protože je zjevné, že federalizaci rozpočtové politiky část zemí eurozóny zřejmě odmítne, měla by vzniknout menší skupina zemí, které podstoupí těsnější integraci bez ohledu na zbytek. Hovoří se o skupině osmi až deseti klíčových zemí eurozóny.

Vzniknou Spojené státy evropské?

To lze interpretovat pouze jako poslední a dost zoufalý pokus zachovat projekt eurofederalistů na způsob Spojených států evropských při životě. Žádnou ekonomickou logiku však takový postup nemá.

Pokud je část evropských zemí ochotna vzdát se suverenity nad svými rozpočty a nemá problém s tím, že to bude znamenat brutální úsporná opatření, tak je to přesně ta část zemí, která s eurem problém nemá a žádnou fiskální unii nepotřebuje. Jde většinou o země s ratingem AAA a s konkurenceschopnou ekonomikou, většinou těsnými vazbami spojenou s ekonomikou německou. Tyto země mohou používat jednu společnou měnu bez hrozby, že by u nich došlo kdy v budoucnu ke stejně neblahému vývoji, jakého jsme nyní svědky v jihoevropských zemích. Je však docela zásadní otázka, zda národy těchto zemí, tedy například Nizozemska, Finska a Rakouska, stojí opravdu o naplnění vize eurofederalistů a zda jim není lépe s vlastní vládou. Mimochodem pro Němce to asi také není s jejich historickou zkušeností něco, co by chtěli tlačit kupředu.

Druhou otázkou je, nakolik je přijatelné vytvoření takového superstátu pro ostatní členy Evropské unie. Nepovede například takový postup německo-francouzského tandemu k situaci, kdy zde budeme mít kromě krize eura i krizi politickou?

Jak odvrátit nevyhnutelné

A nemyslí to náhodou Sarkozy s Merkelovou jako poslední demonstraci úsilí o zachování eura předtím, než dojde k tomu, co je dříve či později nevyhnutelné, tedy že se eurozóny nějakým způsobem rozdělí nebo zcela rozpadnou? Odmítnutí tohoto modelu dvourychlostní eurozóny je totiž zcela logické. Nemůže přece existovat společná měna, pro kterou budou ve dvou skupinách zemí platit jiná pravidla. Dvě skupiny zemí s různou fiskální politikou znamenají jednoznačně dva měnové světy, pro něž bude fakticky nemožné dělat jednu stejnou měnovou politiku. Silnější parta totiž bude jednoznačně potřebovat vyšší úroky a menší inflaci, zatímco zájmem té druhé bude politika zcela opačná.

Je pak úplnou náhodou, že zrovna v této době se v německém tisku objevují scénáře popisující návrat německé marky? Například Der Spiegel píše o případném uzavření hranic, značení eur v oběhu a jejich následné výměně, rychlé revalvaci marky vůči euru o dvacet procent a o názorech expertů, podle nichž se tato operace vyplatí, protože náklady se vrátí za tři roky, kdy nebude nutné jako v alternativním scénáři zachování eurozóny platit dluhy za zkrachovalé jižní země.

Situace je neudržitelná. Jižní křídlo není asi opravdu schopno dalších masivních obětí. Navíc skutečným problémem nejsou státní dluhy, ale nevyhnutelné dopady jedné měny a jedné měnové politiky na velmi rozdílné ekonomiky s jiným ekonomickým cyklem a na jiné úrovni produktivity. Vytvoření fiskální a následně i politické unie, které je opravdu nějakým dlouhodobým řešením, je a vždy bylo snem pro příští století, přičemž finanční trhy nehodlají čekat déle než pár týdnů, možná měsíců.

Evropská centrální banka bude i přes veškeré protesty Němců nucena začít tisknout peníze, což zatím nedělá. Na nákupy italských či španělských dluhopisů si stahuje peníze z oběhu, a snižuje tak silně likviditu na mezibankovním trhu. A podle posledních zpráv má problémy dostat se tak k dostatečnému objemu finančních zdrojů. Výhled, jak budou muset jižní státy vyměňovat staré splatné dluhopisy za nové, je přitom dramatický a potřeba těchto zdrojů poroste.

Záchranný fond nikoho nezachrání

Vedení záchranného fondu, který měl být schopen si napůjčovat na trhu bilion eur na pomoc zemím v problémech a na pomoc evropským bankám, už hlásí, že se k požadované sumě patrně nedostane, protože situace na trhu to neumožňuje. Prostě žádné summity a proklamace už nezaberou. Vlak společné měny se blíží do konečné stanice a je před poslední výhybkou. Buď natiskne peníze a spálí dluhy inflací i s úsporami německých penzistů, což povede stejně k zániku eura, jen o něco později, nebo eurofederalisté hodí ručník do ringu a euro skončí v dohledné době nějak organizovaným rozdělením. Třetí možnost, že nepadne žádné rozhodnutí, znamená, že vlak vykolejí na nenastavené výhybce a dočkáme se chaotického rozpadu eura, inflace, sociálních bouří a obchodních válek v Evropě. Doufejme, že opravdu jen obchodních.

MfD, 30.11.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro