Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové infekce eurostátů (eurogeddon), je na celé záležitosti nejpodivnější mentální svět europolitiků a jejich eurokratů. Stále dokola jako v transu nám opakují, že jde jen o krizi nedisciplinovaných zadlužených států, čili státních deficitů a dluhopisů (Řecko, Portugalsko, Itálie), nebo o krizi bankovní či úvěrovou (Irsko, Španělsko), která infikuje euro (proč asi?) a ohrožuje mír a stabilitu v Evropě. Se zápalem revolucionářů a s pocitem historické naléhavosti nás ujišťují, tak jako nedávno kancléřka Merkelová v Bundestagu, že: "Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost, a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i celá Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání." Vzpomínáte ještě na tábor míru a socialismu? Kdo není s námi, je pro válku. A to říká empiricky vzdělaná, jindy střízlivá politička, jako by nevěděla, že asi 150 států na světě euro nemá a také žije už dlouho v míru. Proč nás straší, že má být záchrana eura totožná se záchranou Unie, nazývanou teď zásadně Evropou? Proč by v případě zhroucení eura měly státy zrušit společný trh a vrhnout se na sebe? Kde začíná demagogie, končí argumentace.

Víme, že zlatým heslem profesionálního politika je nikdy nepřipustit omyl, zpátky ni krok, bude zatloukat, případně jen zachraňovat důsledky svých činů novou vizí budoucnosti. A proto strukturální vadu společné měny přiznat nelze, bude se zachraňovat a nejlépe celý svět.

Od počátku experimentu společné měny (ECU), zvláště po vyhoštění Anglie z měnového mechanismu (ERM) bylo známo, že tak rozdílné ekonomiky, jaké se v Evropě nacházejí, nelze beztrestně sevřít krunýřem jednotné měny a to ani pravidly - zdůrazňuji - ani kdyby jejich vlády dodržovaly rozpočtová pravidla, jako to činilo Španělsko a Irsko. To přece nešťastné laciné euro nafouklo místní inflaci, státní deficity, bankovní spekulativní úvěry a hypotéky jižních států i Irska za monumentálního přispění všech evropských bank. A co teprve masivní nerovnováha obchodní bilance mezi přebytkovým severem (Německo, Holandsko) a jihem Evropy? Po zavedení eura okamžitě vznikla asymetrie běžného účtu nakonec relativně větší než mezi Čínou a Amerikou. Konkurenceschopnost jihu se zhroutila. Sever prodával jihu, kterému půjčoval. Lépe nám bylo bez eura, prohlásil italský premiér Berlusconi, než jej eurokraté sesadili a na jeho místo dosadili svého bývalého komisaře Montiho. A statistika výkonu Itálie mu dává za pravdu. S devalvací se žilo opravdu lépe.

Jak dál, je-li chyba v samotném euru a nikoli jen ve špatném chování politiků, jak nám namlouvají? Snahy srazit deficity zadlužených států nemají na šíření nákazy a důvěru investorů žádný vliv, vždyť výběr daní a deficit zvyšují. (Lidé se v nesnázích řídí heslem, jíst se musí, to ostatní počká.) Nejen za starou úrokovou míru ještě nedávno solventní Itálii teď hrozí zkáza, ale už i Španělsko se ocitlo na hraně kritických 7 % a obsluha dluhů se zdražuje všem a dluhy navzdory škrtům rostou. I Německo není schopno prodat všechny své nové dluhopisy za stejnou cenu. Dlužníci a věřitelé se v eurozóně navzájem likvidují, ratingy se zhoršují všem, zato zadluženější Anglie měla poprvé lacinější kredit než Německo. Překvapivý je klid železné kancléřky, která využívá krize, aby pod tlakem trhů prosadila disciplínu. Zřejmě předpokládá, že spustit neomezené nákupy dluhopisů může nakonec vždycky i na pokraji propasti. A také ví, že tisknout inflační peníze nebo tzv. monetizovat dluhy by krizi sice oddálilo, proto tak ohromný nátlak na neochotné Německo, ale jakmile bude chtít centrální banka inflaci zarazit, přijde pád. Je ovšem otázka, zda přísná monetární politika ECB v nadcházející recesi může fungovat, má deflační důsledky (snižuje kredit) a zotavení po pádu, tak jako v případě prudkého snížení deficitů, bude v nedohlednu. Případným eurobondům světové trhy už neuvěří a průměrný úrok dluhopisů eurozóny (4,7 %), který by ještě před rokem snížil dluhovou zátěž jihu a zatížil sever, dnes neposkytnou. Výmluvné je fiasko emise jakéhosi ersatzeurobondu prvního eurovalu.

Eurozóna totiž ještě netrpí dluhovou krizí (88 % HDP je méně než USA), trpí strukturální krizí společné mezistátní měny.

Neotřesitelný je zatím německý idealismus, ale trhy už německou solidaritu pokoušejí a nikdo eurozóně za splatitelných podmínek brzy nepůjčí. A co teprve kdyby se některé státy začaly zbavovat i eura.

Europtimisté i pesimisté teď mohou být zajedno. Cena za záchranu eura znamená buď zhoubnou inflaci, nebo fiskální politiku nějakého unijního direktoria bez armády, které přinutí severní státy, aby jižní dluhy solidárně zaplatily a deficit běžného účtu navždy vyrovnávaly. Opravdu přinutí a opravdu zaplatí?

A zatím bude podivná moc a magie eura dál podkopávat hospodářství nás všech a co horšího – ničit a korumpovat myšlení. Neb každé zlo je povahy duševní.

Týždeň, 28. 11. 2011