Společná měna není v krizi, ale mnozí její uživatelé ano. Prohrává většina eurozóny

Již několik let trvá takzvaná krize eura. Její přítomnost se stala permanentním jevem – a to do té míry, že termín "eurokrize" se zabydlel jako trvalá položka v některých západoevropských médiích. Na stejné úrovni jako třeba domácí politika, finance, počasí nebo sport.

Krize přešla do všeobecného povědomí jako stálý jev. Lze na to pohlížet i příznivě: podívejte se, občané, nejhorší krize v dějinách – a euro se stále nerozpadlo, naši skvělí politici jsou schopni účinné akce, oni nás zachraňují! Měli bychom vyhovět jejich naléhavému volání a svěřit jim víc moci. Víc Evropy, tedy víc Bruselu, Evropské komise, Evropského parlamentu a dalších orgánů. Jen jednotná Evropa je schopna postavit se výzvě, kterou představuje krize eura! Je třeba dokončit integraci!

Toto není nic víc než moderní mytologie. Pouze novodobé pohádky, které mají ideologicky ospravedlnit neuvěřitelnou expanzi státní moci na úrovni nevolených bruselských orgánů i volených vlád národních států. Pohádky, které mají zdůvodnit pokračující centralizaci moci.

Krize eura ale není pohádka, může někdo namítnout. Nebo snad je?

Eurozóna vydrží

Ano, je. Krize eura je stoprocentně čistý syntetický výmysl v krystalické formě. V první řadě, měna samotná nemůže trpět krizí. Může trpět vysokou inflací, ale to není případ eura a nikdy nebyl. Měna může trpět výkyvy kurzu na mezinárodních trzích. To však není žádná krize, nýbrž normální jev. Všechny moderní měny ve volně plovoucím režimu vykazují volatilitu, včetně dolaru, jenu, britské libry, švédské koruny a české koruny.

Při pohledu na inflaci nevidíme žádnou krizi. Ani při pohledu na vývoj kurzu eura. Ten je v posledních letech silný – pro laika překvapivě silný. Žádná záhada: velmi silná obchodní bilance Německa, světové obchodní supervelmoci, drží euro při síle. Krize? Nesmysl.

Nehrozí ale euru rozpad? Nevarují snad euroskeptici již léta před pádem společné měny? Není snad třeba spojit všechny síly, aby škodolibá radost škarohlídů se obrátila ve zklamaný úšklebek?

Ne. Rozpad eurozóny nehrozí. Nikdy nehrozil, dokonce ani na sekundu. Je třeba vzít v úvahu mechanismus fungování eurozóny. Nelze z ní nikoho vylučovat: žádný členský stát nemůže být vypuzen proti své vůli. Ani kdyby falšoval statistiky, ani kdyby upadl do platební neschopnosti, a dokonce ani kdyby jeho občané malovali Angele Merkelové hitlerovský knírek. (Moment – toto se přece už stalo v Řecku. A stejně nebylo vyloučeno.) Členský stát může z eurozóny dobrovolně odejít, ale zatím žádný nechtěl. Odchod z eurozóny by se totiž zřejmě neobešel bez odchodu z Evropské unie jako takové. A ten by zase znamenal i vystoupení ze zóny volného pohybu zboží, osob a kapitálu – tedy ztrátu několika málo skutečných a nepochybných výhod plynoucích ze členství v Unii. Žádný stát nebude riskovat opětné zavedení celních bariér pro svůj export do států Evropské unie – kdo by dobrovolně chtěl snášet de facto obchodní sankce?

Samozřejmě lze namítnout, že volný obchod a podobné svobody existovaly ještě před zavedením eura. Momentálně však neexistuje jiný mechanismus vystoupení z eurozóny než úplné vystoupení z Evropské unie. Nelze ani očekávat, že by členské státy eurozóny byly ochotny dovolit vznik jiné cesty ven – tedy cesty, která by umožnila ponechat si výhody a zbavit se nevýhod.

Proto dokonce ani Řecko nechtělo vystoupit. Ani Kypr.

Z eurozóny nelze nikoho vyloučit a vystoupit nikdo nechce. Konec příběhu. Žádný rozpad nehrozí. Euroskeptici se radují marně, eurooptimisté se bojí zbytečně. Euro bude fungovat ještě hodně dlouho. Jak dlouho, nelze říci, ale měnové unie devatenáctého století fungovaly celá desetiletí. Jejich existenci obvykle ukončila jen válka.

Autoři to tak chtěli

Tím však příběh nekončí. Euro není v krizi, ale mnozí jeho uživatelé ano. Uživatelé z řad členských států, jejichž měna je pevně vázána na euro. Mnohé, zejména latinskoevropské ekonomiky by nutně potřebovaly slabší měnu, aby jejich výrobky byly konkurenceschopnější a aby byly dostupnější jakožto turistické destinace. Francouzská obchodní bilance se nepřetržitě propadá do hlubin. Zahraniční obchod s ostatními členskými státy eurozóny měla kladný naposledy v březnu roku 2000. A tak bychom mohli pokračovat.

Členské ekonomiky nemohou devalvovat z podstaty věci. Na rozdíl od měnových unií minulosti euro podobný krok vylučuje. Autoři myšlenky společné evropské měny to tak koneckonců chtěli. Převládali mezi nimi politikové, kteří se na devalvaci měny nedívají jako na standardní nástroj hospodářské politiky, ale téměř jako na nekalou soutěž – podraz vůči sousedům se silnější měnou.

Podle vizí otců eura měly členské státy soutěžit navzájem svojí pracovitostí, produktivitou, kvalitou a inovacemi. Hezká myšlenka. Jenže se nedomyslelo, co dělat, když někdo prohraje.

A nyní prohrává většina eurozóny. Vítězí Německo, které je na silnou měnu zvyklé a jehož banky nevytvořily úvěrovou bublinu. Totéž platí pro Rakousko. Dále Lucembursko, finanční centrum kontinentu. Slušně se daří Maltě, dalšímu finančnímu centru, a Slovensku, které do eurozóny vstoupilo nedávno, takže je příliš brzo na hodnocení. A tím je seznam vítězů prakticky vyčerpán: ani Finsko již není v úplně skvělé kondici.

Může se stát, že zvláště těžce postižené země (Portugalsko, Řecko) postihne osud vesnic či regionů, odkud většina mladších a vzdělanějších obyvatel odešla. Obyvatelstvo tvoří převážně důchodci, několik rolníků – a pak "lufťáci", kteří jezdí na chaty. Český venkov se stále více vyvíjí podle tohoto schématu. Není vyloučeno, že osud odumírajícího venkova postihne i celé státy.

Co bude za deset nebo dvacet let? Budou Němci, Rakušané a Nizozemci nepřetržitě dotovat Řecko, Portugalsko a Španělsko, podobně jako Praha dotuje Rtyni v Podkrkonoší, Kašperské Hory nebo Blšany u Podbořan? Toto je další velmi nedomyšlený aspekt eura. Blšany mají alespoň tu výhodu, že jsou mnohem menší než třeba Portugalsko.

Psáno pro Lidové noviny