EVROPA: Euro aneb (bolestivá) výchova k ctnosti
Proto ostatně vstup do HMU není otázkou pouhé politické vůle: země, která chce vstoupit, musí odpovídat tzv. konvergenčním kritériím. Jinými slovy: musí na to být ekonomicky připravena. A musí být ochotna dlouhodobě vést „ctnostnou“ hospodářskou politiku, tj. udržovat např. vyrovnaný rozpočet či nízkou inflaci. Pro země, které se chtějí zadlužovat a jsou zvyklé řešit své problémy devalvací či inflací, není v eurozóně místo. Respektive nemělo by být...
Bohužel, některé země se do eurozóny hrnuly za každou cenu (i za cenu falšování údajů). Chtěly mít výhody eura (neexistence kursového rizika, snížení transakčních nákladů, vyšší průhlednost cen, obrana před spekulativními útoky proti měně, nižší úrokové sazby, celkové zvýšení důvěryhodnosti a přitažlivosti pro zahraniční investory,...), ale už nebyly připraveny nést spojené náklady, tj. provést i bolestivé reformy, začít šetřit a budovat svou konkurenceschopnost na solidních základech (produktivita, inovace, pružnost trhu práce), ne jen na manipulacích se svou měnou. A - dvojnásob bohužel! - ostatní země jim nedokázaly říci „ne“.
Respektuji, že někteří lidé se domnívají, že „ctnostný“ či „severoevropský“ model hospodářské politiky není hodný následování, resp. že jsou země, pro které není vhodný. A chápu, proč tito lidé byli, jsou a budou proti existenci eura. Typickým příkladem je část francouzské levice, která od 80. let vede ostrý boj právě proti (tu více, tu méně úspěšné) snaze Francii jednou provždy ukotvit ve skupině ekonomicky „ctnostných“ zemí. Nejprve kritizovali tzv. politiku silného franku (zuby nehty bráněný pevný kurs FRF-DEM) a politiku „kompetitivní desinflace“ (zvyšování konkurenceschopnosti snižováním inflace). A od podpisu Maastrichtské smlouvy nepřestali horlit proti euru. Už méně chápu, když tyto teze zaznívají od lidí hlásících se k české pravici.
Já osobně se domnívám, že „severoevropský“ model je správný, zdravý a jediný dlouhodobě udržitelný. Proto jsem stoupencem eura, projektu jako takového i budoucího zapojení České republiky. Přiložené grafy ukazují, že (i při dosavadním velmi měkkém vymáhání pravidel HMU, viz. níže) „výchova k ctnosti eurem“ funguje poměrně dobře.
Bohužel se dnes ukazuje, že ne všechny země jsou schopny a ochotny cenu za strukturální ozdravení své ekonomiky zaplatit. Tyto země se neměly do eurozóny cpát, resp. neměly do ní být vpuštěny. A pokud už se tak stalo, měly být dotlačeny k plnění závazků, které na sebe se vstupem do HMU vzaly. Ani to se však nestalo. A jak už to bývá, dokud vše dobře šlapalo, všichni se raději tvářili, že je vše v pořádku. Když přišla krize, problémy se projevily naplno... a na jejich řešení už zbývá jen ukrutně málo času. Proto jsou dnes Řecko, další země a celá eurozóna v tak vážných problémech.
Hospodářská a měnová unie EU není naivním projektem nebo jen ryze politickou ambicí bez ekonomické logiky, jak tvrdí euroskeptici. Ani nevyžaduje vytvoření masivního „federálního“ rozpočtu, jak o tom sní federalisté. Je ekonomicky i politicky opodstatněnou ambicí dotáhnout integraci evropského hospodářského prostoru a usadit ji na zdravých základech. Její dobré fungování však stojí na předpokladu dodržování určitých pravidel, které vyžaduje nemalé úsilí. A to zejména ze strany zemí, které začaly hospodařit „ctnostně“ teprve nedávno. Problém je, že tato pravidla nikdo v praxi dostatečně nevymáhal. Evropské komisi na to nedaly členské státy dostatečnou sílu a státům samotným se do toho z nejrůznějších důvodů nechtělo.
Tento útěk politiků od odpovědnosti zarazily až finanční trhy, které v určitou chvíli propadly nervozitě tváří v tvář zadlužení některých zemí eurozóny a zejména Řecka, které si navíc zlikvidovalo poslední zbytky důvěryhodnosti falšováním ekonomických údajů. Toto připomenutí evropským politikům, že musí respektovat svá vlastní pravidla, bolí a bude něco stát. Bohužel je též v nouzi tlačí k obcházení dalších pravidel... Ale v konečném důsledku to vše může být pozitivní, pokud to povede k dlouhodobému prozření, že o ctnosti nestačí jen mluvit, ale je třeba ji též praktikovat – byť to není vždy zrovna příjemné.
Celá krize kolem dluhů a eura je též užitečným připomenutím, že Evropská unie není projektem pro černé pasažéry. Že není pouhým účelovým spolkem, kde si každý bere jen to, co se mu líbí, aniž by přijal cokoli z toho, co se mu už tolik nezamlouvá. Že se jedná o společenství zemí, které pojí určité společné zájmy, hodnoty a cíle, kde každý hájí své specifické zájmy, ale dokáže též ve jménu toho společného ustoupit a přijmout rozumný kompromis. Že se jedná o politické společenství sdružující 27 států a skoro půl miliardy občanů, kteří jsou na jedné lodi a navzdory bezpočtu rozdílů, zvláštností a žabomyších sporů chtějí společně zajistit, že Evropa nebude v nadcházejících desetiletích bezmocnou hračkou v rukou globálních velmocí, z nichž ne všechny zrovna sdílejí naše hodnoty a naše představy o budoucnosti.
Vytvoření Hospodářské a měnové unie v rámci EU bylo a stále je pro evropské země správným rozhodnutím, byť je na každé z nich, aby si sama ujasnila, kdy už má na to, aby se stala její součástí. Měnová unie už funguje, na tu hospodářskou si však zatím zúčastnění spíše jen hráli a každý se pokrytecky tvářil, že nevidí nezodpovědné či dokonce podvodné jednání některých svých partnerů. Současný vývoj nezpochybňuje existenci eura jako takovou. Ale jasně ukazuje, že s pouhým předstíráním ctnosti si již členové eurozóny nevystačí. Všechny vlády už to snad pochopily. Teď ještě aby měly odvahu a uměly to vysvětlit voličům...
Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz
Ředitel evropského studijního programu Sciences Po v Dijonu