V souvislosti s odchodem Velké Británie z Evropské unie se rozhořely debaty o členství České republiky a vůbec o formátu budoucího fungování evropské spolupráce. Kdykoliv někdo argumentuje tím, že je pro nás členství v Evropské unii nákladné, je srážen tím, že je Česká republika čistým příjemcem evropských dotací a tak o nějaké nevýhodnosti vůbec nemůže být řeč. Odmítám tuto argumentaci. A když odmítám argumentaci „čistého příjemce“, skutečně tím nemyslím, že by do České republiky mělo proudit více peněz. Naopak, myslím si, že jich proudí moc. Jakékoliv nenulové číslo je moc. Dotace jsou čiré zlo.

Vývoj čistého salda toho, co od Čechů proudí do EU a co naopak proudí v opačném směru, se rok od roku liší. Například vloni vlivem konce programového období 2007-2013 došlo k mimořádnému nárůstu toků. Předchozí roky nevykazují takové výkyvy. Pojďme se tedy podívat třeba na rok 2014. Česká republika podle dnešního kurzu obdržela v přepočtu 119 miliard korun. Naopak z kapes českých občanů do unie odteklo 44 miliard korun. Znamená to tedy, že můžeme být spokojeni? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Dostávat peníze bez práce škodí a více peněz škodí více. K tomu závěru mě vede několik důvodů:

1. Příjemci dotací a plátci odvodů nejsou titíž lidé. Zatímco odvody platíme všichni z našich daní (+ v menší míře cla), dotace plynou vyvoleným. Přístup k dotacím není rovnoměrný. Každý člověk nemá stejnou příležitost se k penězům dostat. Vítězí ti, kteří působí v protežovaných oborech; vítězí ti, kdo umí lépe chodit v papírování a kdo mají silnější vazby na dotační struktury a komunální politiky. 44 miliard odvedli těžce pracující lidé na svých daních. 119 miliard skončilo u těch, kteří v tom umí chodit.

2. S penězi není možné nakládat dle vlastního uvážení. Když si člověk vydělá peníze, může se svobodně rozhodnout, jak s nimi naloží. Když si obec vybere peníze na daních, mohou se zvolení zastupitelé rozhodnout, do čeho je v obci vloží. Dotace jsou naproti tomu účelové. Úředníci v Bruselu rozhodnou, na co budou použity. Mnohdy naprosto nesmyslně, nelogicky, zcela bez reflexe skutečných potřeb lidí. Zatímco se 44 miliardami bychom mohli nakládat podle svého rozhodnutí. 119 miliard je rozhodnuto shora.

3. Vznikají neefektivní pracovní místa. Kromě toho, že samotné použití peněz nereflektuje skutečné potřeby obyvatel České republiky a vznikají tak „dotační“ pracovní místa, která by třeba vůbec na trhu nebyla potřeba, dochází i ke zcela neefektivní redistribuci peněz do přerozdělovací byrokracie či do povinné propagace dotačních projektů. Lidé, kteří pracují v dotačním byznysu, by mohli dělat něco jiného a tvořit při tom hodnoty. Na výši HDP se to nepozná, na skutečném blahobytu ano.

4. Pokřivuje se tržní prostředí. Dotace nejsou pro každého. Dotační projekty mají svá omezení a své podmínky. Ne každý podnikatel podmínky splňuje, ne každý podnikatel se podmínkám dokáže přizpůsobit a na dotaci dosáhnout. Příběh o dvou hoteliérech v jedné obci, kteří spolu léta poctivě bojovali kvalitou svých služeb o přízeň hostů, než jeden z nich dosáhl na dotaci, významně zvýšil úroveň svých služeb při zachování stejných cen a zlomil tak konkurenta, který nebyl v podnikání o nic horší, zná nejeden region České republiky.

5. Vytváří se korupční prostředí. V prostředí dotací bují korupce. Nesnáším argument, že si za to můžeme sami a že za to nemohou dotace. Korupce je průvodním znakem každého přerozdělování. Čím více peněz se přerozděluje, tím více korupce bude existovat. Čím dál budou peněženky těch, kteří dotace platí, tím větší bude korupce. A čím rigidnější a zároveň nesmyslnější budou pravidla užití dotací, tím větší bude i korupce. V prostředí, kdy nejste pod kontrolou daňových poplatníků, máte ohromné finanční zdroje, které nemůžete použít, jak potřebujete, v takovém prostředí budete mít ohromnou motivaci peníze prostě vyvést a najít si „parťáka,“ který má formální stránku splnění podmínek perfektně zmáknutou.

6. Zadlužují se obce, kraje i stát. Většina dotačních programů vyžaduje kofinancování od toho, kdo dotaci využívá. Lhostejno, jestli je to soukromník, obec, kraj či stát. Spolufinancování není zanedbatelné a třeba obce, kterým výnosy z daní sotva stačí na svůj běžný provoz, musí kvůli dotacím přistoupit k půjčkám. Mnohdy se tak stává, že si obec pořídí něco, co nebyla priorita, ale na co byl vypsán projekt, zatímco se zásadním způsobem zadluží.

7. Zdrojem dotačních peněz jsou peněženky těch, kteří tvoří hodnoty. Na posledním místě argument možná nejvýznamnější. Evropská unie nechodí do práce, netvoří hodnoty a nevydělává peníze. Má jen ty peníze, které ji odvedou ti, kteří hodnoty tvoří. Jsou to daňoví poplatníci napříč Evropou, kterým z jejich výplat mizí peníze do evropských rozpočtů. Peníze, které dostane ČR navíc oproti odvodům, pochází od občanů pracujících na západ od nás. Nevidím důvod, proč by měl cyklostezku v Horní Dolní platit německý zaměstnanec jen proto, že je z bohatší země. Nevidím na tom nic morálního. Nevidím důvod se z kladného salda radovat.

Nechci žít v zemi, kde je protežován jeden podnikatel na úkor druhého; v zemi, kde si vybudujeme korupční dotační struktury; v zemi, kde je normální dostávat peníze za nic. Mnohem raději budu žít v zemi, kde se samosprávy nezadlužují; kde se nebudují zbytečné projekty jenom proto, aby se čerpalo. Chci žít v zemi, kde nebudou existovat žádná cla a budou zrušeny některé zbytečné daně. A to, co z těch 44 miliard zbude, chci rozdělit mezi obce a státní fond dopravní infrastruktury. Lidem se bude snáze žít a nakupovat a ještě zbude dost peněz na smysluplné budování veřejných statků.

Autor je místopředseda Svobodných