Život na dluh zvyšuje daně i počty těch, kdo je neplatí

V Bruselu se včera konal jednodenní summit, který byl věnován mimo jiné daňovým únikům. České republice jde podle premiéra Nečase hlavně o minimalizování úniků u nepřímých daní, tedy DPH. Česku by to prý přineslo až desítky miliard korun ročně.

Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. Zatočíme s daňovými ráji a do rozpočtů členských zemí EU nateče o bilion eur více, než teče dosud, sliboval včera summit Unie v Bruselu.

Moc fajn představa, která zcela zapadá do současného evropského hlavního proudu myšlení, podle něhož není třeba škrtat výdaje a dusit tak ekonomiku, ale zvedat daně a dluh, dokud nám ještě někdo půjčuje. Časem se z té krize proinvestujeme, jak tvrdí náš nový hradní pán, mraky zahalující náš skvělý integrovaný kontinent se zase rozestoupí a slunce zalije náš sociální ráj na zemi.

Ne, cílem autora není adorovat lumpy ani malé lumpíky, kteří utíkají před berňákem do daňových rájů či skrývají svou identitu v anonymních offshorových strukturách. Je jistě pochopitelné, když se vlády snaží vybrat vyměřené daně a postihnout všechny, kteří se snaží svým povinnostem vyhýbat. Autor jen nevěří astronomickým sumám, jimiž se v tomto případě operuje, a má svůj názor na efektivitu postupu evropské administrativy v této věci.

K ozdravení to stačit nebude

Aby bylo jasné, bilion eur je desetinou hrubého domácího produktu vytvářeného v eurozóně. A čtvrtina tam vybraných daní. Tohle si nechávají ministři financí každoročně utéct za hranice? Asi těžko.

Je jistě správné tlačit Rakousko a Lucembursko k tomu, aby jejich banky začaly spolupracovat s finančními úřady členských zemí EU, ale že by se podařilo na základě toho takhle razantně ozdravit evropské státní kasy, o tom si asi můžeme nechat zdát.

Obdobně je bohulibé, když britská vláda konečně zatrhne offshorové praktiky na svých ostrovech v Kanále a Nizozemci na zámořských územích. Avšak představa, že světový byznys tak bude čistý jako slovo boží a průhledný jako křišťál, je velmi naivní. To však neznamená, že nemá dosti nebezpečné konsekvence. Například když společnost Google zdaňuje své nadnárodní aktivity v Irsku, tak se samozřejmě zlobí všichni, na jejichž území realizuje mnohamiliardové zisky. Těch pár milionů odvedených daní je výsměchem. Zlobí se i jinak poměrně liberální Britové nebo Američané. Ale zatím jim to není nic platné.

Proč není tolik úniků v Asii?

Dokud budou existovat na světě země s různými daňovými režimy, bude taková praxe uplatňována a je velmi obtížné s tím něco udělat jakýmkoli administrativním opatřením, ať bude sebedrakoničtější. Existuje spousta zemí, které umějí zvyšovat životní úroveň svých obyvatel s mnohem nižší daňovou kvótou, a za daňové ráje je nelze snadno označit. Rychle rostoucí asijské ekonomiky nemají s daňovými úniky takové problémy. Stojí za to ptát se proč.

Odpověď není těžká. Euroatlantická civilizace žije už řadu desetiletí na dluh a ten nyní ještě akceleruje. Přesvědčení, že státní dluhy se nemusí splácet, finanční trhy nesdílejí. Hospodaření státu na dluh předurčuje, že v tom státě budou růst daně. Kdo má mozek, tomu je to jasné. A kdo má k tomu mozku ještě i hodně peněz a podnikatelských aktivit, tak řeší otázku, jak se s tím vypořádat. Je to nevyhnutelné. Hledání vlastního prospěchu je osou, kolem které se točí kapitalismus. A od dob Adama Smithe je to popsáno ze všech možných stran. Nic na tom nezměnila ani ta staletí.

A na této skutečnosti nic nezmění, ani když po onom v poslední době neustále skloňovaném Kypru evropští socialisté zaříznou i Maltu, Gibraltar, Nizozemské Antily a kdo ví, co ještě. A ani když nakonec prosadí sjednocení všech daní na jednu úroveň. Což stojí mimochodem jaksi nenápadně v pozadí současného tažení proti daňovým rájům. O to jde evropským byrokratům nejvíce.

Pronásledování podvodníků nestačí

Ve skutečnosti je cestou ke stabilizaci daňových příjmů jen systém jednoduchých a nízkých daní ze zisků a snížení přerozdělování ve společnosti. Zároveň s tím je ovšem nutné zbavit se zasahování státu do fungování firem a zachraňování ať už bank či automobilek na účet daňových poplatníků. Ne méně, ale více kapitalismu vede k větší daňové spravedlnosti a lepšímu výběru daní. Nikoli boj s těmi, s nimiž nelze vyhrát, protože jsou rychlejší a bystřejší, a tudíž také mnohem bohatší než berní úředníci a ministři financí.

V opačném případě je to pak jako s tím chlebem a hrami. Když není chleba, tak může vláda předvádět hru na honění daňových podvodníků. Ale lidé brzy zjistí, že toho se fakt nenají. Bohužel, v západní politice není moc prostoru pro tuhle diskusi.

A tak se smiřme s tím, že toho chleba bude u nás ubývat stejně rychle, jako jej bude přibývat tam, kde v blahodárnost kapitalismu pořád ještě věří.

MfD, 23.5.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO