O řecké dluhové krizi, která naplno a neskrývaně, před očima nás všech, probíhá od května 2010, bylo řečeno už asi všechno. Chybí něco jiného – chybí naslouchání na straně těch, kteří mohou (a mají) v této věci rozhodovat, chybí jejich odvaha obhajovat a prosazovat řešení, kterým nebudou všichni tleskat, chybí – díky zaslepenosti mnoha politiků a intelektuálů v Evropě – schopnost vidět věci takové, jaké jsou.

Ony „věci“ jsou nesporné. Řecko přijetím eura přijalo parametry ekonomiky jiného typu. Stejně jako by Trabantu nepomohlo převzít jen několik náhradních dílů Mercedesu, nepomohlo Řecku převzít a zafixovat jistou, a jak dnes všichni vědí, pro ně nevhodnou výši měnového kursu. Nepomohlo mu zbavit se vlastní měnové politiky a zejména možnosti kurs změnit. Nepomohlo mu nezaslouženě získat statut perfektního dlužníka a tím i nízké úrokové sazby. Nepomohlo mu extenzívně si půjčovat (a navíc půjčky nepoužívat na produktivní investice, ale na spotřebu, vysoké důchody, nadměrné počty úředníků, vysoké vojenské výdaje, o velkorysém vyplýtvání spousty peněz na olympiádu ani nemluvě). Řecku byly darovány (nebo odpuštěny) stovky miliard eur, a přesto jeho dluh přesahuje 175 % řeckého HDP (u nás 43 %). I tak není Řecko schopno zbývající dluhy splácet.

Všechny v historii známé dluhové krize byly řešeny výraznými devalvacemi, tedy znehodnocením měny o mnoho desítek procent a díky tomu nalezením nového pevného bodu, nového dna, od kterého se tyto země mohly odrazit a začít stoupat vzhůru. Řecko sice v euru „pevný bod“ má, ale když na tomto bodu stojí, zůstává pod hladinou. Aby v oné pomyslné vodě mohlo plavat, musí se od bodu, ke kterému je připoutáno, odpoutat. Musí mít místo kursu „pevného“ kurs „plovoucí“. To jsou základní prvky ekonomické abecedy.

V systému, kde politika diktuje ekonomiku, tato ekonomická abeceda nebývá respektována. Takové pohrdání ekonomickými zákonitostmi bylo jednou ze známých charakteristik komunismu. Tytéž rysy stále více nabývá i Evropská unie, i ona chce, aby politika poroučela ekonomice. Komunismus prokázal, že to do jisté míry a po určitou dobu jde. Ekonomika sice není efektivní (vyrábí trabanty a ne mercedesy), řada dříve méně vyspělých zemí světa ji předbíhá, ale k úplnému zhroucení hned nedochází. Opožďování za světem trvá celá desetiletí. Jestli se to někomu zdá být chatrnou paralelou s dnešní situací v Evropě, jestli si někdo myslí, že je to zcela neadekvátní nadsázka, pak se velmi mýlí.

Evropa asi potřebovala Řecko (to si to však nezasloužilo), aby si tyto věci začala uvědomovat. Zdůrazňuji začala, v žádném případě to není tak, že si to už v plném rozsahu uvědomuje. Pro Řeky je role – pro jiné snad poučného příkladu – naprostým neštěstím. Nadělali si dluhy, které nikdy nemohu splatit (což věděli i věřitelé), ekonomika poklesla skoro o třetinu, nezaměstnaných je 26 %. Pouze „získali“ stejný měnový kurs jako Německo. A tato výše kursu je pro ně prokletím. Kdy už evropští politici pochopí, že musí Řecku umožnit zbavit se „svěrací kazajky“ jednotné evropské měny? Kdy jim konečně začne jít o Řeky a ne o sebe sama? Kdy přestanou setrvávat ve světě frází a utopických představ a začnou uvažovat realisticky?

Ať nikdo předem nežádá detailní plán, jak to všechno v následujících dnech udělat. To je inženýrské uvažování, které do úvah o společnosti nepatří. Stačí jediná věc: přijetí rozhodnutí o uvolnění Řecka z eurozóny. Naše zkušenost s dělením československé koruny říká, že to potom provést není nijak složitý úkol. Malý tým lidí, kteří u toho tenkrát u nás byli, může jít do Řecka „na brigádu“, ale Řekové to jistě zvládnou sami. Pak ať každý sám za sebe hledá, jak chce Řecku solidárně pomoci. Zkoušet pomáhat bez uznání nezbytnosti řeckého návratu k drachmě (či jakkoli jinak nazvané měně) je vyhazováním peněz.

Přestaňme se tvářit, že akutní krizi lze řešit teprve v dlouhém období působícími opatřeními – tzv. „reformami“ a „vnitřní“ devalvací (pro laiky – ponecháním starého měnového kursu a snižováním cen a mezd). To je jako zraněnému při automobilové nehodě začít na silnici léčit jeho vysoký tlak či cukrovku. To s nutností zítra, pozítří, popozítří splatit miliardové dluhy žádnou souvislost nemá!

Týden, 13.7.2015