Brusel chystá růstový program pro jižní Evropu. To nejkonkrétnější, co zatím víme, je záměr modernizovat infrastrukturu. Již se nehovoří o Marshallově plánu a strůjci programu se jen nepřímo zaštiťují Keynesem. Ten by jej ovšem určitě nepodepsal. Ptal by se, zda jsou jihoevropské ekonomiky schopné investice absorbovat a přetvořit do dlouhodobého růstu.

Ten však předpokládá určitý stupeň hospodářského rozvoje. Indikátorem rozvojového stadia ekonomiky jsou třeba inovace. V Portugalsku s 10,5 milionu obyvatel bylo v roce 2009 přihlášeno 25 patentů, týž počet zaznamenali ve zhruba stejně lidnatém Řecku. Ve Švýcarsku s osmi miliony lidí bylo ve stejném období přihlášeno 2420 patentů.

Evropské integrátory tak zase jednou dohání minulost. Zhruba od šedesátých let minulého století je vývojová rozpolcenost kontinentu vnímána jako překážka integrace. V rámci "kohezních" a "strukturálních" programů byly pod bruselskou režií vydány obrovské sumy, chyběl však promyšlený scénář modernizace a důsledná kontrola zacházení s penězi. Místo ekonomického dohánění tak převažovalo skryté subvencování zaostávajícího jihu.

Jeho modernizaci navíc sabotoval velkorysý konzervační program známý jako společná zemědělská politika. Dlouhá desetiletí přesahoval jeho objem polovinu rozpočtu Evropského společenství. Není divu, že společná měna, která měla (mimo jiné) z různě rozvinutých zemí vytvořit sourodý ekonomický prostor, působila jako rozbuška.

A nyní se má to, čeho se nedosáhlo za dekády, uskutečnit uprostřed ekonomické a politické krize. A obratem prosím. Za daných podmínek bude mít připravovaný růstový program asi tak zásadní dopad jako skutečnost, že evropští politici nepojedou na Ukrajinu na fotbal. Jen nepřinese ani tu úsporu cestovních nákladů.

Císař Karel IV. dal svého času postavit Hladovou zeď. Dobrá práce, stojí dodnes. Ale je přece jenom výsledkem vpravdě středověkého ekonomického přístupu. Hladové zdi pro nezaměstnané Jihoevropany nic neřeší.

Co ale dělat s jejich konkurenceneschopností, když kurz eura uměle oslabit nelze? Možné je kupříkladu snížit výrobní náklady tak, aby růst produktivity přesahoval růst mezd. V Německu to však trvalo deset let. Také deflace cen a mezd je dlouhodobý proces. Zvýšení konkurenceschopnosti jižního křídla EU je prostě úkol pro generace. A tak až dojdou peníze na růstové programy, nebude po zbrusu nových silnicích a kolejích pořád ještě co vozit.

Takže návrat k národním měnám? Katastrofický scénář, protože některé jihoevropské země by se najednou probudily na své reálné vývojové úrovni s odpovídajícím příjmem na hlavu. Politická katastrofa je snad přiměřený pojem. Přesnější je charakteristika zní takhle: Blamáž generací evropských politiků, kteří se rozhodli pro nerealistický projekt evropské jednoty a polovičatě jej uskutečňovali. Ztratit tvař? Nikdy. Další stupeň zmateného improvizování se jmenuje eurobondy nebo bankovní licence pro ESM. A tak to půjde pořád dál, až voličům dojde trpělivost.

psáno pro E15

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk