Neviditelný pes

EVROPA: Bouře ve sklenici s ´ošizenou´ kolou

diskuse (30)
Bruselem oslyšená stížnost Bulharů na praxi, kdy týž výrobek má v různých zemích různou kvalitu, vyvolala pozdvižení. Pravda je taková, že úředníci nemohou nahrazovat rozhodnutí spotřebitele, jenž se zpravidla řídí silou své peněženky.

Ať se to komu zdá správné nebo ne, je postoj Bruselu ke kritice slovenské asociace spotřebitelů poukazující na rozdílné složení některých potravin ve východních a západních zemích EU naprosto logický. K odlišnému složení potravinářských výrobků v jednotlivých zemích totiž existuje celá řada logických důvodů a zdaleka nejde jen o místní chutě, jak se při obhajobě rozdílů obvykle uvádí.

Například to, že se potraviny stejné značky často vyrábějí na několika místech, kde je podle možností k výrobě využívána místní surovina. To mimochodem pomáhá například místním zemědělcům a místním ekonomikám. Již samotné složení místních surovin se od surovin z jiného prostředí částečně liší, včetně například složení vody, pokud bychom hovořili o nápojích. Dovedeno do extrému, k dosažení zcela identického složení evropské a americké kokakoly by se musela voda pro její výrobu v Evropě dovážet z USA.

V celé aféře kolem méně kvalitních potravin dodávaných na východoevropské trhy bohužel nezaznělo ze strany slovenské asociace spotřebitelů několik podstatných informací. Z nich nejdůležitější je zřejmě skutečnost, že rozdílné složení potravin ústí do velmi výrazných rozdílů v cenách.

V případě prověřovaného vzorku šesti druhů značkových potravin šlo o rozdíl od 30 do 350 procent, což je velmi podstatné. Použití levnějších surovin nebo technologií tedy zvyšuje dostupnost takových potravin pro obyvatele zemí s nižší kupní silou, jinak by si je nemohli dovolit -alespoň někteří z nich. Je tedy otázkou, co chceme, protože při identickém složení příslušných potravin bychom za ně zaplatili o mnoho víc. A otázkou je také to, zda opravdu chceme unifikované složení potravin na celém světě, když se lokální, národní či kontinentální trhy snaží za nemalé peníze o vlastní, i gastronomickou, identitu.

Samozřejmě že vyšší cenová dostupnost a zvýšení odbytu značkových potravin je v zájmu jejich výrobců. Je ale také v zájmu spotřebitele, který tak má k dispozici širší výběr potravinářských výrobků. Základní složení výrobků je přitom výrobce povinen uvádět na jejich obalech, takže spotřebitel ví, co kupuje. A pokud mu deklarované složení nevyhovuje, nemusí příslušný výrobek kupovat.

Postoj spotřebitele je tak základním regulačním mechanismem při uplatnění jakýchkoli potravin na trhu, který nemůže plnohodnotně nahradit žádný regulační mechanismus jakékoli instituce. K tomu však, aby se mohl spotřebitel správně rozhodnout, musí mít dostatek informací.

Právě osvěta spotřebitele je pojem, v jehož naplňování jsou nejen v ČR značné rezervy. Příkladem může být právě kokakola a informace o tom, že sladidlo izoglukóza používané pro východoevropské trhy je náhražkové a méně kvalitní. To je ovšem nesmysl. Údajně kvalitnější sacharóza je disacharid, který se skládá z 50 procent glukózy a 50 procent fruktózy.

Izoglukóza je polysacharid, který se skládá ze 45 procent glukózy a 55 procent fruktózy.

Tedy ze stejných složek v prakticky obdobném poměru.

Rozdíl je v ceně - izoglukóza je levnější.

Ne ale kvůli tomu, že je méně kvalitní, ale proto, že je levnější její výroba. Obecně navíc platí, že jednoduché cukry, jako je třeba sacharóza, se rychleji vstřebávají a do těla tak dodají rychleji potřebnou energii. To ale budí potřebu doplňovat přísun cukru do organismu rychleji, přičemž nadměrná konzumace cukrů je mimo jiné cestou k obezitě. Naopak polysacharidy (izoglukóza) se vstřebávají pomaleji a potřeba organismu je opětně doplňovat je nižší. Z nutričního hlediska je tedy vhodnější právě ona „nekvalitní“ izoglukóza. Ostatně na trzích v USA je tento nápoj distribuován právě se sladidlem izoglukózou, takže pokud si například bulharští politici myslí, že výrazem použití tohoto sladidla je spotřebitel druhé kategorie, museli by mezi druhořadé občany počítat i obyvatele USA.

Neplatí tedy, že použití levnějších surovin je automaticky známkou nižší kvality. V předmětném vzorku šesti zkoumaných potravin lze za skutečně méně kvalitní výrobek označit seriózně pouze černý pepř Kotányi, který v případě dodávek na bulharský trh obsahoval při testu téměř 10 procent příměsí (nikde jinde nepřekročil jejich podíl jedno procento), a byl nahrubo namlet. Oproti například Rakousku si jej ale mohli spotřebitelé v Bulharsku koupit za více než trojnásobně nižší cenu.

Zejména v souvislosti se stále sílící podporou tuzemských potravin mohou být nicméně údaje o rozdílném složení testovaných značkových výrobků nadnárodních potravinářských firem impulzem k tomu, aby spotřebitel více preferoval domácí produkci. V takovém případě ale musí v řadě případů počítat s tím, že za leckteré potraviny může zaplatit více peněz. Ve vyspělých zemích EU přitom spotřebitelé vlastní produkci preferují, jsou na ni hrdí, a mimo jiné tím podporují své vlastní zemědělce a potravináře. U nás se to teprve učíme, neboť si tyto strategické „přidané hodnoty“ k vlastním potravinářským výrobkům moc neuvědomujeme. K uvedeným hodnotám lze přitom připočíst i vyšší záruku stejného složení příslušných potravin (například značného spektra uzenin daného takzvanou „špekáčkovou vyhláškou“) nebo i vyšší bezpečnost tím, že mezičlánků na cestě od zemědělce ke spotřebiteli je na místním trhu méně.

Bohužel na rozdíl od výsledků výzkumů veřejného mínění, v nichž respondenti ve vysokých procentech uvádějí, že preferují při nákupech kvalitu a domácí původ potravin, se většina populace v praxi řídí cenou. Důkazem je i nebývalý boom slevomatů všeho druhu, včetně těch zaměřených na potraviny. Jistě, mnoho lidí musí více než v minulosti šetřit, na druhou stranu se člověk nerad vzdává zavedených standardů, včetně spektra konzumace potravin. Levnější, byť částečně složením odlišné a zdaleka ne vždy méně kvalitní potraviny jsou tak jedním z řešení, které tento postoj reflektuje. Kdo s ním nesouhlasí, opravdu nemusí příslušné „ošizené“ potraviny kupovat.

LN, 24.6.2011

Autor je agrární analytik

zpět na článek