Žádný evropský proces není zákonitý, natož nevyhnutelný
Průšvih eurozóny není tak nevinný, jak se domnívá Václav Makrlík (Eurozóna je v tom nevinně, LN 23. 5.), přestože má pravdu, že jde jako v každé euro-americké recesi o opakující se krizi nafouklé úvěrové konjunktury, která by evropský kontinent zasáhla tak jako tak, a to i bez existence EU nebo eura. Autor je členem Unie evropských federalistů, a tak vzniká oprávněné podezření, že hlásá utopický (česky: nerealizovatelný) ideál, místo aby chladnokrevně posuzoval nepříjemná fakta.
On totiž tvrdí, že bez Unie by na tom byl jih Evropy hůř (při 27procentní nezaměstnanosti téměř nepředstavitelné), že by byla recese ještě daleko hlubší, kdyby "investice, subvence a dotace severu" jeho slabou ekonomiku (turistika a zemědělství) nepozvedly "na úroveň průmyslově vyspělých zemí". Tyhle státy, konstatuje, v podstatě nemají co vyvážet, ředkvičky a okurky bohaté vrstvy BRIC kupovat nebudou a nabídka turistiky převyšuje poptávku během krize víc než za normálních okolností. Veřejné mínění v pasti To je ovšem protimluv. Pozvedly se ty státy na průmyslovou úroveň, nebo nepozvedly? Pomáhá jim Unie, nebo nepomáhá? Jestliže životní standard jihu není nic než umělá bublina, která má nyní splasknout, proč je na tom teď v hluboké recesi lépe, než kdyby se rozvíjel skromněji a pomaleji vlastními silami a s vlastní měnou, jejíž mezinárodní kurz by odrážel ekonomickou realitu a politiky včas varoval? Tržní cena peněz by pravděpodobně neumožnila desetiletý boom úvěru a tak rapidní pokles konkurenceschopnosti. Je snad logické, že by teď postižené ekonomiky zažívaly mnohem menší a méně traumatický pokles do recese. Jejich pád v režimu fixní nadhodnocené měny (od roku 2003 stouplo euro proti dolaru o 30 procent) je bolestivý, jen samotná chátrající, špatně nastavená či předimenzovaná infrastruktura má astronomicky vysoké náklady na údržbu.
Pan Makrlík se snaží pouhým faktem krize poptávky dokázat, že devalvace krizi neřeší. To je sice pravda, hospodářství se tak či onak (deflací/inflací)musí vrátit do rovnováhy, devalvace není creatio ex nihilo, avšak zmírňuje a prodlužuje sestupnou křivku recese a tím i zpomaluje politickou krizi hroutících se států. Vždyť vysoká nezaměstnanost mládeže předznamenala "arabské jaro", jižní společnost je zmatená ze středových stran, které alternativu nenabízejí, začíná nenávidět dosavadní garnituru unionistických politiků. Nové nebo kdysi okrajové strany mají 40- až 45procentní podporu, italský komik antipolitik Bepe blokuje vládu. Veřejné mínění se ocitlo v pasti – odmítá deflační diktát razantních škrtů, ale bojí se vypadnout z eura. Okamžitý bankrot by ale ekonomii rychle vysvobodil, protože by ji zbavil státního dluhu (o úspory přijdou všichni tak jako tak).
A potom vysvětlujte někomu, proč – když už Unie musí zachraňovat společnou měnu – nemohla (tak jako Amerika) sanovat postižené banky a hodila náklady na bedra národních rozpočtů (daňových poplatníků) anebo že solidarita Unie neznamená sdílení dluhů. Není divu, že jižané tak často demonstrují proti euru (a pochyby vznikají i na severu, které na něm desetiletí vydělávalo). Stačí letmý pohled na křivku bilance běžného účtu mezi severem a jihem a vidíme přesný zrcadlový odraz přebytku a deficitu. Výmluvné jsou i ohromné severní investice do jižní bubliny. Že by taková situace mohla někoho utvrdit ve víře v těsnější ekonomickou a fiskální unii? Jak to vyjádřil lisabonský profesor ekonomie Ricardo Paes Mamede, "naši politici prostě nemohli pochopit, že integrační proces, tak jak byl nastaven, byl namířen proti nim". Ostatně to platí i pro baltské státy a Irsko.
Z článku cítím nechuť k "cyklické", zdánlivě systémové úvěrové krizi kapitalismu. Složitý problém. Postačí ale, když si uvědomíme, že v roce 1500 představovala globální produkce 250 miliard (dnešních) dolarů a dnes je to 60 bilionů. HDP na osobu bylo tehdy zhruba 550, zatímco dnes na každého ze sedmi miliard homo sapiens připadá 8880 dolarů. Na počátku ohromného rozvoje lidstva stál nenápadný objev úvěru čili důvěry, že investice přinesou v budoucnu mnohonásobný užitek. Takhle vzniklo anglické impérium. Úvěr do spotřeby ovšem investice není.
Autor poněkud šalamounsky připomíná americkou občanskou válku i národní sjednocení Německa a Itálie, "integrační procesy nejsou nikdy bezbolestnou záležitostí". Možná věří v historický determinismus, jako by v Evropě nastal nevyhnutelný (neosobní) proces. Musíme být rádi, že budování jednotného státu nemá krvavý průběh. Co když ale Evropané, kteří sice mají společnou civilizaci, ale nikoli národní identitu, takový stát vůbec nebudou chtít, jak vyplývá z barometru euroskepse, na jejíž čelo se teď postavili zakládající Francouzi a odsunuli Angličany i Čechy na druhé a třetí místo?
LN, 3.6.2013