Thomas Piketty ve svém aktuálním návrhu globální spravedlnosti znovu připomněl, jak uvažuje určitá, ale vlivná část západoevropského elitního prostředí. Navrhuje, aby se do roku 2100 příjmy všech zemí světa přiblížily dnešní úrovni bohatých zemí. Chudé země by tedy měly růst poměrně rychle, zatímco Evropa a další bohaté regiony by měly růst jen minimálně.

K tomu má přistoupit radikální ekologická transformace, odklon od uhlovodíků, mohutné globální investice, nové mezinárodní fondy, globální daně z majetku a příjmů a zásadní proměna samotné struktury spotřeby.

Na první pohled to může působit jako akademická utopie. Bylo by však chybou se nad tím pouze pousmát. Takové texty nejsou důležité proto, že by se zítra staly zákonem. Jsou důležité proto, že ukazují myšlenkové prostředí, v němž se část evropských elit pohybuje.

Neznamená to, že evropská politika je přímou realizací Pikettyho programu. Znamená to něco přesnějšího: Piketty velmi čistě formuluje rámec, v němž se některé evropské politiky stávají srozumitelnými. Nejde tedy jen o jeho osobní návrh. Jde o koncentrovanou podobu způsobu uvažování, který se v méně radikální a méně otevřené podobě promítá do reálné evropské politiky.

Politika, která nedává smysl — dokud neznáme její předpoklady

Mnoho rozhodnutí dnešní Evropské unie se při běžném ekonomickém pohledu jeví jako nelogických. Proč oslabovat vlastní průmysl drahou energií? Proč tak rychle tlačit na dekarbonizaci i tam, kde to znamená ztrátu konkurenceschopnosti? Proč regulovat zemědělství, dopravu, bydlení, energetiku a spotřebu tak, že se zvyšují náklady domácnostem i podnikům? Proč se zdá, že evropská politika často považuje růst za podezřelý, průmysl za problém a materiální prosperitu za něco, co je třeba morálně obhájit?

Odpověď může být nepříjemná, ale poměrně jednoduchá. Tento proud uvažování už neuvažuje v klasickém rámci hospodářského růstu, národní konkurenceschopnosti a zvyšování životní úrovně. Uvažuje v rámci planetárního omezení, globální rovnosti a řízeného ústupu bohatého Západu z dosavadní úrovně materiální dominance.

V tomto rámci není nižší růst západní Evropy nutně neúspěchem. Je to předpokládaný výsledek. Není to porucha systému, ale součást cíle. Pokud má zbytek světa dohánět bohaté země a současně nemá dojít k ekologickému kolapsu, pak bohaté země podle tohoto pohledu nemohou pokračovat v dosavadním růstu materiální spotřeby. Musí se uskromnit, transformovat a část svého bohatství převést jinam.

To je zásadní rozdíl. Běžný občan předpokládá, že politika má chránit prosperitu jeho země. Tento proud uvažování však stále více předpokládá, že prosperita bohatých zemí je historicky, ekologicky a morálně problematická. Z toho pak vyplývá úplně jiná politika.

Piketty jako zjednodušený model západoevropského myšlení

Pikettyho návrh je důležitý právě svou otevřeností. Říká nahlas to, co je v praktické politice často skryto za technickými pojmy: klimatická neutralita, udržitelnost, sociální spravedlnost, inkluzivní růst, zelená transformace, globální odpovědnost.

Za těmito slovy je určitá představa světa. Bohatý Západ není chápán primárně jako civilizační prostor, který vytvořil mimořádnou produktivitu, právní stát, vědu, techniku a vysokou životní úroveň. Je chápán také — a někdy především — jako prostor historické nerovnosti, ekologického dluhu a nadměrné spotřeby.

Z toho plyne zvláštní politická logika. Pokud je západní bohatství považováno nejen za výsledek produktivity, ale také za problém, pak jeho omezení nemusí být vnímáno jako tragédie. Pokud je průmyslová konkurenceschopnost spojována s emisemi, materiální spotřebou a globální nerovností, pak její oslabení nemusí být vnímáno jako selhání. Pokud je spotřeba bohatých společností považována za ekologicky neúnosnou, pak politika zdražující energii, dopravu, bydlení nebo maso může být vnímána nikoliv jako chyba, ale jako výchovný nástroj.

To neznamená, že každý evropský úředník četl Pikettyho. To ani není podstatné. Podstatné je, že Piketty vyjadřuje myšlenkové klima, v němž se podobné politiky stávají představitelnými, přijatelnými a nakonec administrativně samozřejmými.

Evropa jako prostor řízeného omezení

Když se na evropskou politiku podíváme tímto pohledem, mnohé věci začnou zapadat do sebe.

Green Deal není jen technologický projekt. Je to projekt přestavby ekonomiky, spotřeby a životního stylu. Klimatická politika není jen snaha vyrábět čistší energii. Je to také nástroj k omezení určitých forem výroby a spotřeby. Politika ESG není jen informování investorů. Je to mechanismus, kterým se morální a politické cíle přepisují do kapitálových toků. Podobný jazyk se objevuje i v části migrační debaty, kde se stále častěji mluví o globální odpovědnosti, nikoli jen o státní suverenitě a absorpční kapacitě společnosti. Daňová politika vůči majetku, nadnárodním firmám a „bohatým“ není jen fiskální otázka. Je součástí širšího zápasu o legitimitu vlastnictví.

V tomto rámci se evropská politika neptá pouze: co zvýší prosperitu evropských občanů? Ptá se také: co sníží emise, co zmenší nerovnost, co změní strukturu spotřeby, co omezí privilegia bohatého světa, co přenese zdroje do jiných oblastí?

To je důvod, proč běžná kritika často míří vedle. Kritici říkají: tato politika zdraží energii, oslabí průmysl, sníží konkurenceschopnost a zhorší životní úroveň. Jenže pro část jejích zastánců to nemusí být rozhodující námitka. Mohou odpovědět: ano, právě proto je tato politika nutná, protože dosavadní evropská životní úroveň je ekologicky a globálně neudržitelná.

Spor tedy není pouze technický. Je civilizační. Jedna strana předpokládá, že evropská politika má chránit a rozvíjet evropskou prosperitu. Druhá strana stále častěji předpokládá, že evropská prosperita musí být omezena, přesměrována a morálně podmíněna.

Západní Evropa a střední Evropa nemají stejnou zkušenost

Tento rámec je zvlášť problematický pro střední Evropu. Západoevropské elity často uvažují z pozice společností, které byly bohaté dlouho. Mají za sebou několik generací akumulovaného kapitálu, infrastruktury, institucí a sociálního zabezpečení. Je pro ně snazší mluvit o postmateriální společnosti, kratší pracovní době, omezení spotřeby a globální solidaritě.

Střední Evropa má jinou zkušenost. Její modernizační projekt není dokončený. Mzdy, kapitálová vybavenost, infrastruktura, bydlení, úspory domácností i kvalita veřejných služeb stále zaostávají za západní Evropou. Pro českého občana není materiální prosperita morálně podezřelý přebytek. Je to často stále nedosažený cíl.

Proto je přejímání západoevropského postrůstového rámce pro střední Evropu nebezpečné. Znamená to, že země, které ještě plně nedohnaly bohatý Západ, mají přijmout politiku určenou pro společnosti, které už dlouho bohaté jsou a nyní se rozhodly své bohatství problematizovat.

Jinak řečeno: západní Evropa si může dovolit únavu z vlastního bohatství. Střední Evropa si ji dovolit nemůže.

Skrytý konflikt: demokracie proti morální administraci

Další problém spočívá v tom, že tento typ uvažování má tendenci obcházet běžnou demokratickou politiku. Pokud je určitý cíl prohlášen za morálně nezpochybnitelný — klima, globální spravedlnost, rovnost, udržitelnost — pak se o něm přestává skutečně politicky diskutovat. Diskutuje se už jen o tempu, nástrojích a technickém provedení.

Tím vzniká nový typ moci. Není to klasická diktatura. Je to administrativně-morální vláda expertů, soudů, regulátorů, mezinárodních institucí, neziskových sítí, akademických autorit a finančních pravidel. Politická rozhodnutí se přesouvají do oblasti „nutnosti“. Občan už není účastníkem sporu o směr společnosti, ale objektem transformace.

To je dobře vidět právě na ekologické politice. Když někdo namítne, že určitá opatření poškozují průmysl, domácnosti nebo sociální stabilitu, odpověď často nezní politicky, ale morálně: klima nepočká, planeta nepočká, vědecký konsensus je závazný a budoucí generace mají přednost. Tím se běžné demokratické námitky odsouvají jako sobectví, nevědomost nebo populismus.

Pikettyho návrh jde v tomto směru až na hranici otevřeného globálního řízení. Globální fondy, globální daně, globální přerozdělení, globální pravidla. To je logické vyústění myšlenky, že hlavní problémy světa jsou globální a národní demokracie je nedokážou řešit. Jenže tím se zároveň oslabuje prostor, v němž mají občané reálnou kontrolu nad vlastní politikou.

Hlubší integrace znamená i přijetí cizího rámce

Právě zde se dostáváme k otázce, která je v české debatě často podceňována. Když část českých politiků mluví o hlubší evropské integraci, omezení práva veta a posílení většinového rozhodování v Evropské unii, obvykle to představuje jako technickou otázku efektivity. Evropa prý musí být akceschopnější, rychlejší a jednotnější.

Jenže to není pouze procedurální otázka. Omezení práva veta neznamená jen rychlejší rozhodování v Bruselu. Znamená také to, že menší a odlišně uvažující státy budou častěji nuceny přijímat rozhodnutí vycházející z myšlenkových rámců, které v jejich vlastním prostředí nevznikly, nejsou v něm samozřejmé a často jsou mu cizí.

Pikettyho návrh je pouze jedním příkladem. Podobných představ existuje více: postrůstová ekonomika, klimatická restrukturalizace společnosti, globální přerozdělení, morální podmíněnost vlastnictví, řízené omezování spotřeby nebo přednost abstraktní globální odpovědnosti před konkrétní odpovědností vůči vlastním občanům. V západoevropském akademickém a administrativním prostředí mohou tyto myšlenky působit jako přirozené pokračování tamní politické kultury. Ve střední Evropě však často hlubší společenskou legitimitu nemají.

To je hlavní riziko hlubší integrace. Nejde jen o to, že Česká republika může být v jednotlivém hlasování přehlasována. Jde o to, že se může postupně ocitnout uvnitř rozhodovacího systému, jehož základní předpoklady neodpovídají české historické zkušenosti, ekonomické situaci ani politické intuici většiny společnosti.

Právo veta proto není jen technická brzda. Je to pojistka proti tomu, aby se z odlišných evropských zkušeností stala jedna povinná ideologie. Umožňuje státu říci: tento konkrétní směr pro nás není pouze nevýhodný, ale vychází z předpokladů, které nesdílíme.

Pokud někdo podporuje omezení práva veta, měl by otevřeně říci, že tím nepodporuje jen rychlejší rozhodování. Podporuje také stav, v němž Česká republika bude častěji nucena přijímat evropské politiky, jejichž ideové předpoklady sama nesdílí. A právě Pikettyho návrh ukazuje, jak výrazně se tyto předpoklady mohou lišit.

Proč tomu rozumět

Smyslem není tvrdit, že každá evropská politika je přímo opsaná od Pikettyho. Tak to nefunguje. Myšlenkové rámce nepůsobí jako instrukce. Působí jako prostředí. Určují, co se považuje za rozumné, moderní, odpovědné a morálně přijatelné.

Proto je důležité tyto rámce znát. Bez nich vypadají mnohé politiky jako řetěz omylů. S nimi se ukazuje, že nejde vždy o omyly, ale často o důsledky jiné představy o cíli společnosti.

Pokud někdo předpokládá, že cílem je silná, konkurenceschopná, průmyslová a prosperující Evropa, bude současné evropské politiky vnímat jako sebedestruktivní. Pokud ale někdo předpokládá, že cílem je ekologicky omezená, rovnostářštější, postmateriální a globálně odpovědná Evropa, bude tytéž politiky vnímat jako nutnou transformaci.

Zásadní spor tedy není o jednotlivé směrnice. Je o základní představu, k čemu má politika sloužit. A debata o právu veta je současně debatou o tom, zda si Česká republika ponechá možnost odmítnout nejen jednotlivé evropské směrnice, ale i hlubší myšlenkové rámce, které za nimi stojí.

Závěr

Pikettyho návrh je radikální, utopický a z hlediska politické proveditelnosti velmi sporný. Nemá však být odmítnut jen jako akademická fantazie. Je užitečný jako okno do myšlení určité, ale vlivné části západoevropského elitního prostředí.

Toto myšlení stojí na představě, že bohatý Západ musí omezit svou materiální expanzi, přerozdělit část svého bohatství a přetvořit vlastní spotřebu, aby se svět stal rovnějším a ekologicky udržitelným. V této představě není nízký růst Evropy katastrofou, ale součástí řešení. Není-li tento předpoklad vysloven, současné politiky vypadají nesmyslně. Jakmile jej vyslovíme, začnou dávat smysl — ovšem smysl, s nímž nemusíme souhlasit.

A právě zde začíná skutečná politická debata. Ne u otázky, zda má být konkrétní emisní norma o něco mírnější. Ale u otázky, zda se česká politika má vzdát práva odmítnout rámec, který nevyrostl z její vlastní historické zkušenosti. Spor o evropské veto proto není jen spor o proceduru. Je to spor o to, zda Česká republika zůstane politickým subjektem, nebo zda se bude stále častěji stávat regionálním příjemcem rozhodnutí vznikajících v jiném myšlenkovém světě.