V diskusi k mé úvaze ze dne 20. 5. (zde) se objevilo několik názorů, které mne inspirovaly k podrobnějšímu objasnění problému ekonomie. Pan Urban mimo jiné napsal:
„Používání přesných čísel v ekonomii nemá smysl ale používání hrubých čísel ano. Jestliže nám ve vzorci týkajícího se stavu hospodářství D = H / M vyjde 41, pak to neznamená nic. Přinejmenším pokud neznáme jednotky. Pokud vyjde nárůst o 4%, pak lze očekávat například to, že průměrné mzdy vzrostou, velmi zhruba, o ty 4%.“
Myslím, že pan Urban vyjádřil velmi rozšířený názor na vztah mezi růstem HDP a mezd. Obdobně s ním pracují média, politici i makroekonomové. Tento názor je založen na představě, že pokud statistici zjistí, že jsme vytvořili více hodnot než v minulém období, společnost bohatne. A že existuje nějaký proces, jehož prostřednictvím se na rozdělení tohoto nově vzniklého bohatství podílejí všichni příslušníci společnosti.
Jenže ono to může být i výrazně jinak.
Myslím si, že všeobecně známé jsou údaje ze Spojených států, podle kterých se neustále zrychluje tempo koncentrace bohatství v rukou stále menšího počtu obyvatel. Tento trend je v posledních desetiletích natolik znepokojivý, že si ho začali všímat i někteří elitní ekonomové. Ve své úvaze „Lodě na poušti“ jsem citoval Josepha E. Stiglitze, který v létě minulého roku mimo jiné napsal:
„Zvýšení měřeného finančního bohatství někdy nekoresponduje prakticky s ničím jiným než s přesunem od „neměřeného“ k měřenému bohatství – tyto přesuny přitom mohou ve skutečnosti odrážet zhoršení celkové ekonomické výkonnosti. Pokud se zvýší moc monopolů nebo pokud firmy (například banky) vyvinou lepší metody, jak vykořisťovat obyčejné zákazníky, pak se to projeví jako vyšší zisky a po kapitalizaci jako zvýšení finančního bohatství.
Když se to však stane, pak blahobyt společnosti a ekonomická účinnost samozřejmě klesnou, přestože se oficiálně měřené bohatství zvýší. Nebereme zkrátka v úvahu odpovídající zmenšení hodnoty lidského kapitálu – bohatství zaměstnanců.“
Z uvedeného citátu vyplývá, že makroekonomie je schopná evidovat tvorbu finančního kapitálu, ale už nedokáže správně posoudit, co je tvorba nového bohatství a co je pouhým přesunem bohatství od chudých k bohatým. A indicií, které nás upozorňují na problém chudnutí části obyvatel je víc než dost. Z veřejných zdrojů se dozvídáme, že 40 % spoluobčanů nemá žádné, nebo jen minimální úspory a nečekaný výdaj v řádu 5 tisíc korun je pro ně neřešitelný problém. V republice jsou desítky až stovky tisíc volných bytů, přesto se na úrovni vlády a parlamentu řeší sociální byty pro desítky tisíc domácností, jejichž příjem na úhradu komerčního nájmu nestačí. Charitativní organizace uvádějí, že neustále stoupá počet rodin, které nejsou schopné zaplatit svým dětem obědy ve školní jídelně, dříve běžné výcvikové lyžařské, plavecké či vodácké kurzy se pro mnoho školních dětí stávají zcela nedostupnými. A tak by se dalo pokračovat.
K dispozici tedy máme dvě diametrálně odlišné interpretace toho, co vlastně onen vzývaný růst HDP znamená. V tom prvním tvrdíme, že zvyšujeme bohatství společnosti, v tom druhém případě se může jednat o gigantický transfer bohatství od chudých k bohatým, zatímco celá společnost chudne. Ekonomie, chce-li zůstat vědeckou disciplínou, musí na takové otázky dávat správné a podložené odpovědi. Vědou totiž rozumíme systematický způsob racionálního poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti jejich aplikace a předvídatelnosti.
Z tohoto pohledu je dnešní ekonomie ve zvláštní situaci. Používá matematické modely a předstírá, že je exaktní věda. Přesto jsou běžné novinové titulky typu „analytici byli překvapeni…“ apod. Dokáže si nějaký soudný člověk představit, že by byl překvapen tím, že stokilometrovou vzdálenost při průměrné rychlosti 100 km/hod zvládl za 60 minut?
První závěr, který můžeme spolehlivě udělat, je tvrzení, že ekonomie není exaktní vědou.
To je konec konců i závěr prvního zamyšlení. Exaktní věda musí používat svůj vlastní umělý jazyk založený na přesně definovaných atributech, tedy jazyk s nulovým sémantickým diferenciálem. Jen systémy popsané takovými umělými jazyky jsou převoditelné do matematických modelů tak, aby model simuloval reálně probíhající děje. A pokud modelujeme dynamické systémy správně, jsou nám tyto modely schopné poskytovat i spolehlivé informace o jejich reálném budoucím průběhu. Bez takovýchto matematických modelů by například astronomové nemohli na mnoho let dopředu na vteřiny přesně předpovídat zatmění Slunce a Měsíce, dráhy komet, ale také by nebylo možné vypouštět kosmické sondy a dělat spoustu dalších věcí.
Jestliže tedy ekonomie není exaktní vědou, můžeme ji považovat za společenskou vědu?
Společenské vědy jsou obecně vědy zabývající se člověkem a společností. Na rozdíl od přírodních věd nejsou důsledně exaktní. Současně jsou ale také společenské vědy charakteristické využíváním obvyklých vědeckých metod, např. experimentu. Jestliže tedy dojdou v rámci svých pozorování k nějakému závěru, jak se má popisovaný objekt chovat, a on se chová jinak, nezbývá jim nic jiného, než svůj původní závěr korigovat nebo zamítnout. Jinými slovy, pokud modely selhávají, je potřeba je nahradit.
Oproti tomu je ideologie propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a podobných zájmů nějaké skupiny. Z toho také vyplývá, že pro ideology nejsou experimenty a shoda teorie s realitou důležité, pokud se najde způsob, jak je protlačit do obecně přijatých vzorců uvažování a chování. Vždyť nejde o poznání jako v případě vědy (ať už exaktní nebo společenské), ale čistě o prosazování zájmů.
Ekonomie je na rozcestí a má v podstatě tři možnosti.
1. Bude-li chtít být exaktní vědou, musí zúžit okruh svého bádání, vybrat a přesně definovat atributy. To jsou výrazy s přesně určeným významem. Takové výrazy musí mít nulový sémantický diferenciál. Na jejich základě lze vytvořit nový umělý jazyk ekonomie. Pak bude možné verbálně přesně popsat studované dynamické systémy a převést je do jazyka matematických modelů, které budou přesně popisovat realitu a umožní i modelování budoucích jevů.
2. Vzdá se své představy, že je možné vytvářet matematické modely na základě verbálně vágních popisů jevů, dějů a vztahů mezi nimi. Metodami společenských věd tak bude zkoumat makroekonomické děje a bude s potřebnou vědeckou skepsí přistupovat k vyhodnocování svých závěrů. Přijme svou, podle mého názoru i přirozenou, roli v oblasti socioekonomických věd.
3. Stane se čistým prostředkem k prosazování zájmů různých specifických skupin obyvatel. Tedy ideologií.
A současný mainstream v ekonomii se z mnoha důvodů jeví více jako apologet přerozdělovacích procesů než jako disciplína, která touží poznávat realitu světa, lidské společnosti, tvorby a rozdělování bohatství. Jako příklad si můžeme uvést právě nadšení nad růstem HDP.
Nikdo dnes spolehlivě neví, jestli je projevem tvorby většího bohatství společnosti nebo jen výrazem masivního transferu majetku od chudých k bohatým. Přesto ze všech stran, kromě té podnikatelské, zní volání po zvyšování platů. Od politiků, centrálních bankéřů i odborářů. A tak to vypadá, že mzdy vzrostou ve státní správě (zdrojem je státní rozpočet), ve finančních institucích (to jsou ti, kteří mají moc a prostředky vysávat obyčejné zákazníky), významné dominantní a monopolní firmy (ČEZ, telekomunikace, vodárenství, maloobchodní sítě, automobilky apod.), které jsou srovnatelné s finančním sektorem a především mají schopnost nutit své dodavatele k dodávkám za velmi nízké ceny, které pak ale tito dodavatelé, pokud chtějí přežít, musí uspořit i na svých zaměstnancích a jejich mzdách. Ve výsledku ti, kteří reálně bohatství vytvářejí, na vyšší mzdy nedosáhnou. Příjmy se budou zvyšovat jen v sektorech, do kterých míří přerozdělené peníze.
Mám silný pocit, že pokud se ekonomie nezačne velmi rychle zabývat otázkami nadhozenými výše, a hlavně pokud nebude schopná hledat vysvětlení a nabízet řešení, ustrne v roli užitečného prostředku k prosazování zájmů příjemců přerozdělovaných prostředků, tedy čisté ideologie.