Zatčení ředitele Audi ukázalo na mnohem vážnější problém

Tam, kde převládne víra, že ideologicky uvědomělý politik nebo úředník může na cestě ke všeobecnému dobru ignorovat i přírodní zákony, si nakonec lžou všichni navzájem.

My v postkomunistické Evropě si to ještě pamatujeme. Naši kolegové na Západě si to asi budou muset také prožít.

Zatčení ředitele automobilky Audi pana Ruperta Stadlera, obviněného z falšování emisních hodnot, vyvolalo u většiny novinářů jízlivou radost. Konečně došlo i na velkou rybu. Nemohu se však ubránit pocitu jistého deja vu. Zatčení ředitele, který obcházel předpisy, aby mohl splnit nereálný cíl stanovený shora, to přece není nic nového pod sluncem.

V ČSSR začínalo v šedesátých letech období tání, brutální komunismus ustupoval, přišla nová česká filmová vlna, závan svobody. Ano, úplná svoboda to nebyla, některá témata byla stále tabu. Muselo se pracovat s náznakem, alegorií. V tom se pozná mistr. Jedním z prvních velkých filmů tohoto období ukazujících pravou tvář komunismu byl film režisérské dvojice Kádár – Klos s názvem „Obžalovaný“ z roku 1964 s Vlado Müllerem v hlavní roli.

Hraje ředitele elektrárny, který dostal nereálný termín na její zprovoznění. Nesplnitelný úkol, k tomu takové ty řeči nadřízených: „Však ty víš, termín je nejdůležitější. Kdybys něco potřeboval, tak podporu máš.“ A tak ředitel, takový ten bodrý, hodný komunista, co prošel za války koncentrákem, dělal, co mohl. Obcházel i porušoval předpisy, vyplácel neoprávněné prémie, aby termín stihl.

Je to vynikající film a vůbec to není obhajoba „hodného“ komunisty. Je to obžaloba komunismu jako systému. Systému lži, kdy si lidé lžou navzájem, protože pravdu není možné říci nahlas. Lžou všichni, ale potrestán je pouze občas někdo, když se to těm právě silnějším hodí.

A něco podobného zažíváme v aktuálním automobilovém skandálu okolo měření emisí. Je jistě správné omezovat exhalace, o tom není sporu. Ale musíme se při tom držet na zemi. Přírodní zákony nelze porušovat.

Na začátku celé aféry byla, jak jinak, nesmyslná regulace. Diesely se svým uspořádáním hodí na velké stroje, proč se dostaly i do malých osobních aut? Protože spalovací motory produkují jak reálné škodliviny (NOx, prachové částice), tak neškodný CO2. A diesely produkují v porovnání s benzínovými motory méně CO2, ale více reálných škodlivin. A právě z CO2 udělali aktivisté hrozbu srovnatelnou se středověkým ďáblem. Takže v USA regulovali primárně skutečné škodliviny, v Evropě CO2. Proto mají v USA osobní auta benzínové motory s vyšší kubaturou, proto se v Evropě rozšířily diesely i u menších osobních aut. Brzy poté se z regulací stal nástroj konkurenčního boje, normy byly aktivisticky přijímány bez elementárních znalostí fyziky a chemie.

To nemohlo dopadnout dobře. Místo osvědčeného západního přístupu, kdy serióznost, uměřenost a racionalita vítězila nad sovětskou ideologií, se začalo postupovat právě „po sovětsku“. Přijímaly se nesmyslné normy, které vyrobená auta splňovala leda v klimatizované laboratoři, a to maximálně hodinu po seřízení. Všichni uvnitř věděli, o co jde. Kdo by však řekl nahlas, že je to celé nesmysl, byl označen za kacíře a vyobcován. Tak všichni mlčeli a lhali si do kapsy.

Neradujme se tedy ze zatčení jednoho, možná nesympatického, manažera. Problém není on. Problém je ideologie produkující systém lži.