Je jedenáctého září 2001. Do „dvojčat“ Světového obchodního centra v New Yorku narazila dvě dopravní letadla a způsobila jejich naprostou zkázu. Svět je otřesen a děsivé záběry se opakují na všech televizních stanicích po celých čtyřiadvacet hodin několik následujících dnů. Později onu hrůzu vytlačí válka v Afghánistánu a událost se připomíná jen ve výročních dnech.

Pokud snad někdo pronesl v té době před deseti lety myšlenku, že by se všechny mrakodrapy, co jich je jen na Zemi, měly podrobit zátěžovým testům na odolnost vůči pádu dopravního letadla, neměl nejmenší šanci prosadit se v médiích ani mezi odborníky. A chtěl-li by ještě prosadit, aby všechny, které nevyhoví, byly uzavřeny, nejspíš by skončil v ústavu pro choromyslné.

Mezi protivníky jaderné energetiky však padla tato myšlenka na úrodnou půdu a vážně se jí dokonce zabývali i v Německu: Tamní úřady dokonce vymyslely systém, kterým se jaderná elektrárna ohrožená podobným teroristickým útokem měla zahalit do mlhy. „Neodolnost“ se stala právě po jedenáctém září po Evropě jedním z nejvýznamnějších argumentů protiatomových aktivistů pro skoncování s jadernou energetikou.

Do současných zátěžových testů se k jejich velké lítosti nedostala. Atomová lobby, jejímuž nátlaku se prý podvolila Evropská komise, je v tom zcela nevinně. Zvítězil zdravý rozum. Naše civilizace dala vzniknout obrovské spoustě rizikových zařízení, vedle průmyslových i mrakodrapům a místům, kde se shromažďuje velký počet lidí. Jejich bezpečnost vůči libovolným, dnes možná ještě nepředstavitelným teroristickým hrozbám mohou zaručit především a hlavně bezpečnostní prostředky státu.

Nebo je snad všechny, ale úplně všechny zavřeme?

LN, 9.6.2011

Autor je reaktorový fyzik, pracuje v jaderné elektrárně Dukovany

Autor je prezidentem České nukleární společnosti