Budeme rozvíjet jadernou energetiku, prohlásil premiér Petr Nečas. Myslel tím, že se začne stavět třetí a čtvrtý reaktor v Temelíně a že možná budou ještě další plány.

Ministr průmyslu Martin Kuba ho doplnil, že se od příštího roku končí s provozní podporou obnovitelných zdrojů. Tím myslel, že stát už nebude dotovat výkupní cenu elektřiny u slunečních, bioplynových, vodních či větrných elektráren, které budou zapojeny v roce 2014 a později.

Oba politici mají pro své plány rozumné důvody. Česko například svého času vsadilo na stavbu atomových elektráren. Pokud by teď nepokračovalo v jaderném programu, tak by fakticky udělalo to, k čemu se nahlas rozhodli Němci, totiž k výstupu z jaderního sektoru výroby elektřiny.

Z ministra Kuby zase mluví zkušenost se zapojováním obnovitelných zdrojů v uplynulých letech. Lobbyisté prosadili tak vysoké výkupní ceny, že Česko dnes dotuje kilowatthodinu sluneční energie víc než Německo. Rozvoj bioplynových stanic je tak strmý, že jich budeme mít na obyvatele víc, než již zmínění Němci.

Nečas a Kuba tedy říkají: už bylo dost experimentů se sluneční a větrnou energií, vrátíme se k vyzkoušenému atomu. To je jasná strategie.

Ve skutečnosti se tím nic neřeší. Nejde o to, že argumentace obou politiků má své slabiny. Například Temelín potřebuje státní podporu, a proto investici zpochybňuje ministr financí Miroslav Kalousek. Konec podpory obnovitelných zdrojů zase způsobí těžkosti bankám, které jejich rozvoj financovaly.

V nové strategii je však hlubší rozpor, který tkví už ve fyzikálním rozměru výroby elektřiny. Jaderné elektrárny jsou stabilním dodavatelem a jejich jedinou komplikací je to, že se jejich produkce musí přenášet stovky kilometrů daleko. Paradoxně stejný problém mají obnovitelné zdroje v českém pojetí. Využívají zemědělské plochy, jejich produkce se přenáší stejnou sítí jako elektřina z Temelína a jejich provozovatelé za to inkasují více či méně tučné zisky.

Budoucnost obnovitelných zdrojů je však v tom, že si každý dům, či každá vesnice budou vyrábět elektřinu samy ze solárních panelů na střeše, nebo z bioplynových stanic v místním zemědělském podniku. Třeba se už nevyplatí dodávat elektřinu z obnovitelných zdrojů do sítě, ale jednotlivé domácnosti její výrobou určitě ušetří. Stanou se tak víc soběstačnými a elektřinu z velkých zdrojů budou potřebovat jen jako doplněk, když právě přestane svítit slunce a když nebude k dispozici dost metanu pro bioplynky. Boom místních elektráren se dá čekat právě v Česku, kde je elektřina mimořádně drahá zvláště pro domácnosti s nízkou spotřebou.

Otázka zní, jestli je atomová elektrárna vhodnou zálohou pro výpadky obnovitelných zdrojů. Vyrábí totiž průběžně stále stejné množství. Pokud budou mít všechny domácnosti sluneční zdroj elektřiny a pokud začne svítit slunce, pak není jasné, co bude Temelín se svou elektřinou dělat.

Zdá se tedy, že stanoviska premiéra a ministra průmyslu jsou jen počátkem skutečně odpovědné diskuse o budoucnosti energetiky.