Moderní civilizace, ke které se hlásíme, prostě v energetice stojí na elektrických základech a nic na tom nemění to, že proud se na primárních zdrojích podílí pouze šestinou až pětinou. Je svatá pravda, že více než polovina ze zhruba 1800 českých petajoulů ročně spotřebované primární energie připadá na ropu a zemní plyn, tedy na dopravu a vytápění. O roli pro fungování společnosti to však vypovídá jen tolik, že tuzemská energetika závisí v míře značné, možná až neúnosné na dovozu – a navíc z nepříliš stabilních zemí.
A protože všechny energie zdražují, což, jen mimochodem, roztáčí celosvětovou inflační spirálu, musíme s nimi co nejlépe hospodařit. Podobně jako v případě firem, které za minulého i současného režimu vždy zahajují úsporné programy vypínáním stand-by, zhasínáním v místnostech nebo pořizováním úspornějších spotřebičů. Všimli jste si: pokaždé jde o elektřinu!
Šetřit ve velkém lze, jak hlásá už poněkud zprofanovaný slogan, snižováním energetické náročnosti, tedy zaváděním nových, moderních (oblíbené je též slovo vyspělých) technologií. Spotřebovává-li tuzemský průmysl na jednotku hrubého domácího produktu o polovinu až dvě třetiny více energie než v průměru „staré země EU“, je to rovněž klišé. Ovšemže se na tom podílí struktura české ekonomiky; pokud však elektřina tvoří šestinu, možná pětinu primární energie, pak rozhodující měrou přispívá k tomto zaostávání doprava a vytápění.
Neslyšel jsem zatím, s výjimkou obecných proklamací, o potřebě převést nákladní dopravu na železnici, což by se mi také líbilo, o žádných „moderních technologiích“ pro dopravu. Nevšiml jsem si jich ani ve vytápění, jakkoli je za ně možné považovat třeba zateplování domů. A nikdo, všimněte si: nikdo! neříká, kolik takový přerod bude stát a zda se vůbec taková investice zaplatí. S elektřinou je to snazší: všichni máme doma elektroměr a platíme vysoké účty, takže můžeme s klidným svědomím navrhovat třeba decentralizaci, rozbíjení velkých monopolů a podporu vyspělých technologií třeba v obnovitelných zdrojích.
Koneckonců solární panely na střeše si může pořídit každý majitel rodinného domku či každé ministerstvo. Větrník může stát na každém dvorku a tepelné čerpadlo, jak se lze ostatně přesvědčit v informačním středisku obnovitelných zdrojů, které společnost ČEZ vybudovala při malé vodní elektrárně na jezu Hučák v Hradci Králové, je také perfektní věc. Malá energetika skutečně potřebuje menší řešení, i když, ať se nám to líbí, nebo ne, jistota, že vždy, když zasuneme zástrčku do zásuvku, budeme mít proud, se dá jen těžko docenit.
Aby tomu tak bylo a aby společnost nezkolabovala, stojí, možná skutečně nezaslouženě, elektroenergetika v popředí zájmu. O jednoznačně nazrálé potřebě rozhodnout o výstavbě dalších bloků (ani si netroufám říci, že i zemní plyn by mohly nahradit jaderné teplárny!) se z tohoto pohledu diskutuje skutečně zcela nadměrně – místo aby se co nejrychleji konalo.
Úvahy o decentralizaci energetiky však musí provázet úvahy o nové podobě hospodářství. I ono se pak totiž musí decentralizovat, což, jak ukazuje současný globalizovaný svět, povede přinejmenším na přechodné období k poklesu konkurenceschopnosti, tedy k ekonomickému poklesu. Že to pocítíme na svých peněženkách, není třeba příliš zdůrazňovat.
Nejsem prognostik a nevím, zda se za několik desetiletí globalizační impulsy nevyčerpají a světová ekonomika se nevrátí k místním výrobám a manufakturám. Přiznám se, že o tom pochybuji a že model, který se vytvářel po staletí, má ještě značný potenciál udržitelného růstu. Nastartoval ho někdy v 18. století příchod nových technologií, jimž se postupně přizpůsobil celý systém – včetně energetiky.
Staví na fungování trhu a maximalizaci zisku, což se nám sice může nelíbit, ale to je asi tak všechno, co s ním můžeme dělat. Doba velkých reformátorů všeho však patří, a dodávám, že naštěstí, snad už minulosti.
autor je členem výboru České nukleární společnosti