Třítýdenní plynový konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou skončil. Strany se přou, kdo problém zavinil a kdo zvítězil. Více by nás však mělo zajímat, zda dosažený mechanismus urovnání sporu je spolehlivý a trvalý. Nebo může-li kdykoli vypuknout znovu, naskytne-li se vhodná záminka. Odpověď nepotěší. Může. Současný stav totiž není mírem, ale křehkým příměřím.

Ruské ztráty z plynové války jsou děsivé. Jen Gazprom na nevybraných příjmech ztratil okolo dvou miliard dolarů. Ruský státní rozpočet se pak na vývozních clech nedopočítá dalších 700 milionů dolarů. A ztráty na dobré pověsti nelze vůbec vyčíslit.

Ze zveřejněných částí smlouvy se vší neúprosností vyplývá, že Moskva navzdory brutálnímu nátlaku neprosadila pevnou cenu plynu pro Ukrajinu na celý rok 2009 ve výši přes čtyři sta dolarů za tisíc metrů krychlových, na které původně trvala. Ukrajina bude odebírat plyn za plovoucí cenu, odvozenou od okamžitých evropských průměrů. A ta bude střemhlavě padat v návaznosti na ceny ropy. Zbytek je v mlze – nasmlouvané čtvrtletní objemy zůstávají obchodním tajemstvím. Může se stát, že Ukrajina nebude celé letošní první pololetí plyn potřebovat. Má ho totiž v zásobnících sedmnáct miliard metrů krychlových a vlastní měsíční těžbu zvýšila o 50 procent. Na konci roku 2009 tedy případně mohou ceny plynu pro Ukrajinu klesnout pod 150 dolarů. Zato Gazprom bude od roku 2010 platit „evropské“ tranzitní poplatky. Co je a není „evropské“, bude předmětem dalšího handlu. Ruský premiér Vladimir Putin uvádí 3,4 dolaru za dopravu tisíce metrů krychlových na sto kilometrů, ukrajinští politici hovoří o osmi až deseti. A mají pravdu. Poplatky za dopravu plynu v Evropě značně kolísají a Rusko nemá k dispozici žádné právní nástroje k dosažení příznivější sazby. Rusko totiž na rozdíl od Ukrajiny nikdy neratifikovalo Energetickou chartu. To skýtá ukrajinským politikům prostor pro kreativní výklad. V souhrnu to znamená, že se může stát, že Ukrajina místo žádaných čtyř set dolarů zaplatí jen poloviční průměrnou roční cenu za dovážený plyn. Navíc může poměrně neomezeně zvyšovat sazby tranzitních poplatků. To je tedy onen skvělý výsledek, jehož Gazprom dosáhl za cenu největšího energetického konfliktu s Evropou od dob arabského ropného embarga v sedmdesátých letech a značného odcizení se zemím, které se v minulosti vyznačovaly nejvýraznější proruskou orientací. Některé z nich zvažují podat na Gazprom žaloby. Jiné, například Bulharsko, to již učinily. Evropští státníci, kteří dosud hájili myšlenku užší spolupráce s Ruskem „výměnou za plyn“, se příště raději třikrát podrbou na hlavě, než ji znovu vysloví.

Reálnějších rysů nabývá i perspektiva pozbytí trhů v důsledku ztráty důvěry. V posledních letech v Evropě zemní plyn vytlačuje uhlí, jádro a obnovitelné zdroje. Nový impuls dostává i plynovod Nabucco, který se vyhýbá ruskému území. Vzhledem k možným námluvám nového amerického prezidenta Baracka Obamy s Íránem nelze ani vyloučit změnu postoje tohoto potenciálního dodavatele plynu. Vlády Chorvatska, Polska, Litvy a Rumunska již pracují na výstavbách terminálů pro zkapalněný plyn.

Brutální metody Gazpromu se míjejí účinkem i v regionech, které Rusko pokládá za svůj zadní dvoreček. Neustále se snižuje prodej ruského plynu na vnitřním trhu Společenství nezávislých států. V roce 2007 vývoz plynu na tyto trhy klesl o 4,5 procent a za prvních jedenáct měsíců roku 2008 o dalších pět procent. Téměř úplně odřekly své odběry Gruzie a Ázerbájdžán. Ukrajina si na letošní rok sjednala jen 40 miliard metrů krychlových, zatímco ještě před třemi lety to bylo 75 miliard. To vše se pak odehrává na pozadí skutečnosti prozrazené Putinem, že Rusko podepsalo smlouvy na nákup středoasijského plynu na rok 2009 za průměrnou cenu 340 dolarů. Uzavření takového obchodu, když si všichni vrabci na evropských střechách cvrlikají, že již v polovině letošního roku ceny plynu klesnou pod tři sta dolarů, vypovídá o naprostém amatérismu celé kremelské věrchušky.

Ztráta prestiže, trhů a peněz do ruského rozpočtu přichází v nejméně vhodný okamžik. Našetřené měnové zásoby se totiž povážlivě tenčí a hospodářská krize nabírá na obrátkách. Přitom se zdá, že ke starým dobrým evropským trhům neexistuje žádná alternativa. Naděje na přeorientování plynových toků na východ se ukazuje jako planá. S každou další návštěvou čínských soudruhů v Moskvě je totiž stále více vidět, že jejich asertivita sílí a úměrně tomu klesá i jejich ochota nakupovat ruský plyn zbytečně draze.

Ukrajina dokázala udržet ve vlastnictví to, oč se potažmo bojovalo – své plynárenství. Politické rivality v Kyjevě však smlouva s Ruskem neutlumila, ale naopak spíše rozjitřila. A protože obsahuje mnoho proměnných veličin odvozených od vnějších faktorů, lze očekávat, že jejich konkretizace bude neustále vyvolávat interpretační sváry. Ať už bude více v právu jedna či druhá strana, pro nás je podstatná neexistence funkčního systému arbitráže mezistátních sporů – včetně těch energetických.

Euro 5/2009

Autor je publicista