Žízeň tomu chtěla, že jsem nedávno zaskočil do jedné příjemné hospůdky v centru Českých Budějovic. Při popíjení zlatavého moku jsem bezděky vyslechl rozhovor dvou mladíků (možná studentů vyšších ročníků zemědělské fakulty) o budoucí výhodnosti masového pěstování biomasy pro energetické účely. Z jejich diskuze bylo možné učinit závěr, že v pěstování biomasy vidí optimální spojení zemědělské politiky s ekonomickými zájmy privátních zemědělců a rovněž podstatný příspěvek zemědělského sektoru k budoucí energetické politice státu a ochraně životního prostředí.

Chlapci už byli na odchodu a ani já jsem v podvečer uprostřed pracovního týdne nechtěl vyvolávat sáhodlouhé diskuze o výhodách a nevýhodách pěstování biomasy a jejího spalování za účelem výroby elektřiny. Nicméně prostřednictvím svého dnešního příspěvku v Neviditelném psu bych chtěl oněm studentům vzkázat, že reálný život za branami školy je podstatně složitější. Ostatně, tak už to obvykle bývá, a nejenom v energetice.

Zásadní otázkou je, jakým způsobem definovat ekologičnost případně neekologičnost jednotlivých technologií pro výrobu elektřiny. Jedním z možných posuzovacích kritérií jsou emise skleníkových plynů, konkrétně emise CO2. Otázky souvisící s emisemi CO2 a jejich vlivem na životní prostředí jsou v posledních dvou desetiletích velmi často a velmi ostře diskutovány v odborných, politických i mediálních kruzích, přičemž i na diskuzních stránkách Neviditelného psa už bylo ohledně tohoto tématu vystříleno velmi mnoho mediální munice, někdy i těžkého kalibru. Takže se nyní trochu svezeme na této módní vlně a vybereme si pro naše posuzování toto kritérium.

Důležitým, možná snad i nejdůležitějším, předpokladem pro provádění takovéhoto posuzování a porovnání technologií je zajištění komplexního přístupu. To jest zohlednění celého „životního cyklu“ konkrétní energetické suroviny a technologie pro její energetické využití. V případě biomasy to znamená zohlednit nejenom vlastní proces spalování pro energetické účely, nýbrž i pěstování a dopravu do energetického zařízení. U ostatních technologií to znamená zohlednit těžbu všech surovin, jejich zpracování na stavební a konstrukční materiály popř. na vlastní energetickou surovinu (např. uhlí, jaderné palivo) a následně zohlednit i konkrétní technologie výroby elektřiny.

Organizovat takto rozsáhlé a komplexní studie je samozřejmě velmi náročné, nicméně určité pokusy již byly v minulosti provedeny. Souhrnné výsledky z několika těchto studií prováděných pod hlavičkou OECD Nuclear Energy Agency jsou např. prezentovány v dokumentu britské vlády The Energy Challenge, Energy Review Report 2006. Dokument lze nalézt na stránkách BERR (Department for Business Enterprise & Regulatory Reform) spolu s nepřeberným množstvím dalších materiálů pro studium na dlouhé zimní večery.

V uvedeném dokumentu je na stránce 117/218 zveřejněna velmi zajímavá souhrnná tabulka č. 5.3 (viz níže), která prezentuje jednotlivé energetické suroviny resp. technologie výroby elektřiny (levý sloupec) a jim odpovídající emise C a CO2 (prostřední a pravý sloupec), a to při komplexním zohlednění celého technologického „životního cyklu“.

* gram C na kWh vyrobené energie
** gram CO2 na kWh vyrobené energie
Zdroj: OECD Nuclear Energy Agency

Při pohledu na prezentovaná data zjišťujeme, že z hlediska našeho posuzovacího kritéria (tj. emisí CO2) není biomasa žádný ekologický přeborník a nachází se zhruba v polovině „uhlíkové ligové tabulky“. Na čele tabulky největších emitorů CO2, chcete-li znečišťovatelů životního prostředí, se samozřejmě nachází hnědé uhlí, následuje černé uhlí a zemní plyn, ekologickými premianty jsou naopak vítr a především jaderná energie.

V jistých kruzích je velmi rozšířené značně zjednodušené tvrzení v tom smyslu, že jaderná energie vykazuje vysoké tzv. nepřímé emise CO2 (např. v souvislosti s těžbou a úpravou uranové rudy atd.), zatímco spalování biomasy pro energetické účely je z hlediska emisí CO2 neutrální a tudíž ekologické. Příslušní diskutéři v tomto případě ani nehnou brvou. K tomuto mohu konstatovat pouze následující: pokud v případě jaderné energie velmi pečlivě zohledňujeme všechny tzv. externality, musíme stejným metrem měřit i biomase resp. biopalivům. Stačí se pouze selským rozumem zamyslet nad tím, že biomasu (zde mám pro zjednodušení na mysli především různé druhy rychle rostoucích dřevin a energetických rostlin) musíme zasít, někdy dokonce hnojit, sklidit, nějakým způsobem transformovat na vhodnou formu biopaliva a následně transportovat do výrobny elektřiny. Ke všem těmto činnostem musím používat nejrůznější mechanizaci a spotřebovávat kapalná paliva a jiné formy energie, což ve svém důsledku znamená emise CO2.

První místo jaderné energie ve výše prezentované tabulce lze rovněž vysvětlit naprosto jednoduše. Ačkoliv pro výrobu jaderného paliva a výstavbu jaderné elektrárny je potřeba ohromné množství betonu, oceli a energie vůbec, lze v jaderné elektrárně vyrábět opravdu gigantické množství elektřiny. To samozřejmě znamená, že při přepočtu celkového množství emitovaného CO2 na kWh vyrobené elektřiny jaderná elektrárna převálcuje všechny zdroje, které jsou v dnešní době mediálně nazývány jako „nízkoemisní“ či „ekologické“. Pouze pro ilustraci dodávám, že v Temelíně bylo v letech 2006 a 2007 celkem vyrobeno 24 TWh elektřiny, což znamená 24 miliard kWh!

Pozornému čtenáři zajisté neuniklo, že v tabulce nejsou uvedena data pro solární technologii. Důvod sice neznám, nicméně vzhledem k velmi vysoké energetické náročnosti výroby čistého křemíku ve spojení s minimální produkcí elektřiny ze solárních článků nemám obavy o to, že by snad mohly být ohroženy čelní pozice. Mohu pouze připomenout stále probíhající diskuze na téma, zda jsou fotovoltaické křemíkové články vůbec schopné vyrobit větší množství energie, než která byla spotřebována v průběhu jejich vlastní výroby. Poslední studie ukazují, že celková energetická bilance těchto článků může být snad mírně pozitivní (sláva Bohu na výsostech!).

V tomto okamžiku bych tedy mohl čtenářům Neviditelného psa objasnit důvod svého dnešního „uhlíkového“ příspěvku. Zaujal mne určitý vnitřní rozpor jistých politických subjektů, pro něž je globální odpovědnost za stav životního prostředí ústředním východiskem jejich politiky. Tento rozpor se nyní pokusím stručně objasnit.

O pár odstavců výše jsem uvedl, že komplexní ekologické posuzování jednotlivých technologií pro výrobu elektřiny do značné míry závisí na kritériích, která si pro posuzování stanovíme. Zcela respektuji, že pro někoho mohou být emise CO2 naprosto klíčovým faktorem, podle kterého posuzuje ekologičnost či neekologičnost dostupných technologií a je bytostně přesvědčen o možných fatálních následcích zvyšování emisí CO2 na budoucí vývoj životního prostředí a lidstva vůbec. V tomto případě by tedy bylo naprosto logické preferovat, popř. tvrdě politicky prosazovat, technologie, které minimálně zatěžují životní prostředí z hlediska emisí CO2. V případě energetiky, která je jedním z největších producentů emisí CO2 v celosvětovém měřítku, to znamená jednoznačnou podporu rozvoje jaderné energetiky.

Nepochopitelné pro mne však je, pokud někdo na jedné straně zdůrazňuje nebezpečnost emisí CO2, avšak zároveň mocí mermo bojuje proti výstavbě jaderných elektráren. To mi tedy opravdu hlava nebere.