aneb Sebevražedný atentátník se selským rozumem

Stále ještě žijeme v éře uhlíkové ekonomiky. Všechno začíná u ropy, plynu a dalších fosilních paliv. I když Západ investuje hodně peněz i úsilí do změny, ve skutečnosti nemůže proběhnout nějaká skutečná a komplexní transformace.

Jedna z brzd přerodu uhlíkové ekonomiky na nějaký jiný model je cena ropy. Je to v podstatě velmi jednoduché. Uvažovat o zásadních změnách systému při ceně 120 nebo 150 dolarů za barel ropy je něco jiného, než o tom stejném uvažovat při ceně 30 nebo 40 dolarů. Ekonomika (ve smyslu návratnosti investic) rozsáhlého přerodu se dostává naprosto do jiné úrovně. Další z mnoha krachů jednání hlavních producentů ropy o omezení těžby s cílem poslat ceny suroviny alespoň nějak výše ukazuje, že v tomto stavu světa to budou mít nepřátelé uhlíku o něco těžší.

Vynechejme otázku klimatických změn a víru v to, že skleníkové plyny nás dovedly ke globálnímu oteplování. Je to opravdu jenom víra. Možná pravdivá, možná nikoliv. Nicméně hospodářsky vzato by se podíl fosilních zdrojů na ekonomice světa daleko jednodušeji snižoval při „extrémní drahotě“ ropy. Při cenách někde na úrovni 30 nebo teď nejaktuálněji 45 dolarů to bude daleko složitější. A navíc několikanásobný krach jednání v Dauhá a na jiných místech naznačil, že významný převis nabídky fosilních paliv nad poptávkou bude trvat nejen letos, ale zřejmě i příští rok. A vzhledem k moderním technologiím a k tomu, že během posledních let byly do odvětví průzkumu a těžby investovány rekordní peníze, není důvod předpokládat, že by světu hrozil nedostatek ropy. Určitě to neplatí o několika následujících desetiletích.

Boj hlavních producentů ropy o místo na slunci je fascinujícím představením, do kterého pronikají mocenské ambice Saúdské Arábie, Íránu či Ruska, které se vzájemně snaží vytlačit alespoň z části trhu. I díky tomu jsou reálné ceny tak nízko, že to v podstatě odpovídá situaci někdy před ropnými šoky (nenechme se mýlit nominální výší, dolar začátku sedmdesátých let byl opravdu jiný dolar, než ten nynější). To má samozřejmě dobře známé dopady na ekonomickou stabilitu těchto zemí.

Státy OPEC proto působí jako sebevražední atentátníci a neochota snížit těžbu je pro okolí těžko pochopitelná. Úporná snaha Saúdské Arábie o to, aby byl v dohodě o regulaci těžby zahrnut i Írán, souvisí s mocenským a náboženským sporem, který je našemu chápání již poměrně dost cizí (i když jeho důsledky pociťují obyvatelé některých zemí, jako Spojených států, Německa nebo Francie v podobě teroristických útoků). Pouze na okraj: Zahraniční politika USA v posledních letech nepodala přesvědčivé důkazy o své efektivitě, ale minimálně jeden krok se ukazuje jako neuvěřitelně úspěšný. Rozhodnutí otevřít náruč a zahájit proces rušení embarga vůči Íránu vrátilo tuto zemi do řad ropných velmocí. A Írán se odvděčil měrou vpravdě vrchovatou. Jeho těžba zlikvidovala zatím všechny náznaky kompromisu a společného postupu uvnitř OPEC.

Ale možná je v tom ještě jeden moment, který je velmi zajímavý. Z řady prohlášení právě Saúdské Arábie, ale i jiných zemí se silnou těžařskou pozicí, můžeme číst velmi silný náznak toho, že drahá ropa je pro producenty v podstatě velmi nebezpečná. Stále častěji zní z OPEC, že cílem je dostat barel na úroveň kolem šedesáti nebo sedmdesáti dolarů a nikoliv výše. Důvodem je právě fakt, že dražší ropa (a následně plyn a uhlí a ostatní klasické zdroje) podpoří snahu Západu (bohatých spotřebitelských zemí) odejít od uhlíku k jiným postupům získávání energie. Alternativy jsou dražší než fosilní paliva, ale hodně jde o to, o kolik a jak moc dražší.

I když nedohoda OPEC o kvótách těžby má primárně základ v souboji lokálních mocností o sféry vlivu a také je odrazem rozdělení muslimského světa na sunnity a šíity, určitě v ní hraje značnou roli úplně normální snaha „vyhladovět“ konkurenci a vytlačit ji z části trhu, stejně se zdá, že do snahy Západu odejít od uhlíku začíná promlouvat nový prvek.

A tím je selský rozum „sebevražedných atentátníků“. Příliš drahá ropa urychlí příchod dne, kdy ropa nebude potřeba. Alespoň kdy nebude potřeba ropa na pálení kvůli energii. Nechci tvrdit, že tento aspekt hraje klíčovou roli a je rozhodující pro to, že se posledních dvanáct měsíců barel ropy (Brent) pohybuje od 54 do 27 dolarů (s průměrem někde kolem oněch 45 dolarů). Na to má hlavní vliv především míra předchozích investic do těžby a „zásobovací“ politika významných spotřebitelů. Ale fakt, že Západ vložil v posledních letech obrovské prostředky do obnovitelných zdrojů a do zajištění své energetické bezpečnosti, je nesporný prvek situace.