Experti různých ekonomických i společenských oborů se dnes rádi pouštějí do spekulací, co by Čechům přineslo okamžité zrušení dovozu ruského plynu, když ho nemáme čím nahradit. Prognózy se pohybují od úplné katastrofy pro celé tuzemské hospodářství přes tvrdý dopad na hutě a chemický průmysl až po víceméně snadno zvládnutelný problém.

Zmíněné spekulace ale nemají valný význam, protože o vypnutí plynu rozhodují politici, kteří se z principu drží politických argumentů a ty se odvíjejí od aktuální situace na bojišti. Ekonomičtí experti mohou využít skvělou příležitost mlčet.

Ekonomům maximálně náleží právo položit jednu politickou otázku: Jak jsme se do takové situace dostali? Okamžitě po listopadu 1989 přece bylo jasné každému, že se Česko musí zbavit závislosti na ruské ropě i plynu. Proto se postavil ropovod Ingolstadt, proto se začalo s dovozem norského plynu. Vypovědět import ruské ropy proto není zásadní problém, ovšem s plynem se to někde zadrhlo.

Roku 2002 privatizovala Česká republika svou plynárenskou společnost Transgas, majitelem se stal německý koncern RWE. Tím se český stát vzdal vlivu na dovoz plynu, neuzavíral dlouhodobé smlouvy s cizími státy a spoléhal, že zahraniční investor nakoupí potřebnou surovinu na mezinárodních burzách.

Další zádrhel nastal v roce 2013, když začal ruský plyn proudit do Německa podmořským plynovodem Nord Stream. Surovina za výhodnou cenu mohla pokračovat plynovody Opal a Gazela až do Česka. Tuzemští dovozci tedy přestali odebírat plyn z Norska a ruské dodávky opět pokryly sto procent české spotřeby. Shodou okolností to bylo v roce, kdy Rusové obsadili ukrajinský poloostrov Krym a každému mohlo být jasné, že to s nimi v budoucnu nebude jednoduché.

Samozřejmě je možné dávat vinu Němcům, protože v té době učinili ruský plyn součástí své energetické transformace zvané Green Deal. Konsistentně přitom odmítali dovoz plynu z Ameriky, protože byl dražší a navíc se dobýval neekologickou frakovací metodou.

Hlavně se ale měl nějaký český politik nebo aspoň publicista tehdy zamyslet, jestli není příliš riskantní odebírat sto procent plynu od země, která nemá potíže s tím vojensky napadnout své sousedy. Nikdo se ale neptal, nikdo nedomlouval dodávky v Norsku ani nezačal stavět plynovod do polského přístavu Świnoujście, odkud by bylo možné nabírat americký plyn.

Tak zásadní selhání české politiky je těžké hledat v celé polistopadové historii. Teď tedy nezbývá než epochální selhání napravit. V této chvíli by stačilo, kdyby současní vládní politici vysvětlili, jak na to půjdou, a podnikli první kroky.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy