Nebo snad jen prodloužit životnost stávajících jaderných bloků Dukovan a později i Temelína? Obojí. Stavět nové a staré uzpůsobit, pokud je to pro další provoz potřeba. Odstavit předčasně z provozu funkční zařízení, na to nemáme peníze a doufám ani chuť. Energie nebude nikdy dost. Elektrická energie nám ulehčuje a zpříjemňuje život. Nejde proto o šetření elektrickou energií, ale naopak ji ve zvýšené míře racionálně využívat. Jen je nutno se při stavbě nových bloků vyvarovat chyb, ke kterým v minulosti při stavbách JE docházelo.

Nikde není psáno, že by jaderné elektrárny musely patřit jednomu investorovi, jedné země. V případě České republiky by to mohla být spolupráce s Polskem, Maďarskem nebo Slovenskem. Slabina tohoto řešení leží v právních vztazích. To ale platí o všech projektech srovnatelné velikosti. Hospodářství našich sousedů je na vzestupu a stupeň zamoření ovzduší vlivem spalin hnědouhelných kotlů je obdobný jako ten náš. Investory mohou být i další subjekty, kupříkladu ropné státy, které chtějí své peníze vhodně investovat.

Pálit ropu a plyn v kotlích za účelem získání energie není právě ten nejlepší způsob využívání těchto surovin. Jak z ropy, tak z plynu může chemický průmysl vytvořit celou škálu užitečných věcí, o pohonu automobilů, letadel atd. atd. ani nemluvě. Naproti tomu je získávání energie z jinak nepoužitelného a i relativně laciného uranu záležitost nadmíru efektivní.

Nákladná kontinuální doprava paliva (ropovody či doprava uhlí vlaky a loděmi) v případě JE odpadá a jaderné elektrárny neprodukují žádné zplodiny. Zbývá pouze likvidace vyhořelého paliva a likvidace zařízení po ukončení provozu - padesátiletého a delšího. Poslední zůstane úkolem pro budoucí generace. Vzhledem ke stálému pokroku vědy to nebude nijak nezodpovědný počin. Kromě toho se vždy musely generace následující vyrovnat s odkazem předcházejících. Jde jen o to zanechat po sobě zemi bohatou a prostředí, v rámci možností, čisté a ne zasypané elektrárenským popílkem, či krajinu zaneřáděnou vraky větrníků a rozsáhlými poli nefunkčních fotovoltaických panelů.

V době, kdy neexistuje, kromě přečerpávacích elektráren, žádné ukládání energie do zásoby, je budování dalších větrných a fotovoltaických elektráren jen nezodpovědné plýtvání finančními zdroji. Přečerpávacích elektráren s relevantní kapacitou je u nás pomálu a mnozí ještě ani teď, po desetiletích od postavení, nestrávili jejich existenci.

Odpůrci pana prezidenta Zemana tvrdí, že se snaží donutit vládu, aby dala zakázku na nové reaktory Rosatomu - a dokonce prý bez tendru. Maďaři postoupili o krok dál a zadali, také bez tendru, výstavbu své jaderné elektrárny Rusům a dokonce si na ni u Rusů i půjčili. Částí výnosů elektrárny budou půjčku umořovat. Neexistuje lepší způsob jak dodavatele donutit ke kvalitní a rychlé práci a ještě v termínu?

Ve věci tendru, kdy investor je povinen zakázku napřed vypsat a pak se sáhodlouze, někdy i roky handrkovat s odmítnutými dodavateli, se Maďaři zjevně poučili od nás. Aby nemuseli tendr rušit, jednoduše žádný nevypsali. Jaderná elektrárna znamená pro hospodářství států velikosti, jako jsme my nebo Maďarsko, věc zásadní, která nesnese mnohaleté odkládání jen proto, že odmítnutý dodavatel chce svůj neúspěch ještě zhodnotit. Zadávat zakázku takového rozsahu, jako je JE, pomocí tendru je kontraproduktivní. Čím je investice větší, tím může být, pokud je zájem, i transparentnější. To není jako strčit úředníkovi pár tisíc, když mi jde o stavební povolení na chatu. Po zkušenostech s dosavadními tendry bude pro zadavatele snadné vypracovat poptávku do všech podrobností a pak podle toho i uzavřít odpovídající nenapadnutelnou smlouvu, vždy v jeho prospěch. Zcela zásadní je, že tendr se nepořádá ku prospěchu dodavatelů.

Další podstatná záležitost je otázka bezpečnostních předpisů. Stavět se musí podle bezpečnostních standardů, které platily v době podepsání kontraktu. Žádné přidávání dalších a dalších pojistek. Své o tom mohou zpívat zřizovatelé berlínského letiště (Flughafen Berlin Brandenburg), kteří jsou nuceni v průběhu stavby měnit kde co, kupříkladu protipožární zařízení a mnoho dalšího. Dodatečné zásahy stavbu zdražují, odsouvají zahájení provozu do nekonečna a jsou zdrojem nesčetných právních sporů.

Obdobné platí i pro EIA - posouzení vlivu stavby na životní prostředí. Pokud už byl zákonodárce donucen k přijetí tohoto z velké části zbytečného zákona, je nyní na čase jej modifikovat. Zhoubné následky EIA jsme zažili při stavbě dálnice přes České středohoří do Německa. Není nejmenšího důvodu myslet si, že by to bylo v případě dostavby Dukovan a Temelína jinak. EIA jen umožňuje „neziskovým“ organizacím vydírat investora.

Odstrašujícím příkladem nám mohou být velkostavby u našich západních sousedů: Stavba mnichovského letiště Franze-Josefa Strausse, rozšíření počtu vzletových a přistávacích drah ve Frankfurtu, desetiletá, dodnes neukončená tahanice o úložiště jaderného odpadu v podzemní solné kaverně v Gorleben, stavba opery v Hamburku a koruna všeho, nekonečná výstavba letiště v Berlíně. Doby staveb a náklady těchto projektů se většinou zdvoj- a vícenásobily.

Pro srovnání: za přibližně stejnou dobu, po kterou samozvaní němečtí ochránci životního prostředí blokují v Německu prakticky všechno, stačilo opovrhované Turecko postavit tři mosty přes Bospor (opravdu to není jako stavět most přes Vltavu) plus jeden tunel pod ním a 22 vodních přehrad s devatenácti hydroelektrárnami.

Po dlouhých tahanicích, silně připomínajících ty evropské, došlo letos v dubnu k zahájení stavby první turecké JE, v Akkuyu na východním pobřeží Středozemního moře. Stavět budou Rusové. Další JE je plánována na pobřeží Černého moře poblíž města Sinop. Tu budou stavět Japonci. Třetí elektrárnu, která bude situována poblíž hranice s Bulharskem, budou stavět Číňané. Asi nejde tak mnoho o to s kým, ale jak, za jakých smluvních podmínek.

Z hlediska českého investora bude důležité nechat stavět takříkajíc „na klíč“. Jakékoliv dodatečné úmluvy a kooperace (zaměstnáme tolik a tolik českých pracovníků atd.) jsou jen zdrojem soudních sporů. Pracovních sil máme tak jako tak málo.

Příkladem nám budiž Finové, kteří tak nechávají stavět JE Olkiluoto. Elektrárna měla být připojena k síti v roce 2011, pak 2012, 2013 atd. atd. Dodnes je nefunkční, ale dodavatel Areva zatím musí alespoň cvakat. Ne málo - 3,2 miliardy eur. Pro nás by mohlo být také podnětné, že investorem není stát, nýbrž společenství finských soukromých firem. Co umí Finové, umíme jistě také.

Není třeba vymýšlet už vymyšlené. Český investor se musí v prvé řadě soustředit na právní otázky dodavatelské smlouvy. Odborníci vytvářející smlouvu by měli být na její „neprůstřelnosti“ finančně zainteresováni a v případě neúspěchu být postižitelní. Myslitelná je kauce, kterou by všichni museli před zahájením práce složit. Musejí-li makléři na NY burze skládat kauci milion dolarů, proč by neměli sumu přiměřenou našim poměrům skládat zúčastnění právníci?

Organizace kontroly výstavby musí být organizována s předstihem a s dostatkem kvalitního personálu. Nemusí vždy jít jen o Čechy, mluvit se na stavbě bude tak jako tak anglicky. Totéž platí i o budoucí obsluze. Budou-li tito lidé zaměstnáni už rok dva před spuštěním a budou si z dlouhé chvíle ořezávat tužky nebo potápět lodičky, nic se neděje. Při předpokládané životnosti šedesáti let je náklad na jejich dodatečnou mzdu zanedbatelný. Důležité je, aby byli v pravý čas správní lidé po ruce.

Jako poradce bude možno využít ty, kteří kdysi vystudovali, pak dělali-nedělali na Temelíně a odtamtud šli už do důchodu. Několik takových znám osobně.

Stavět či nestavět není v našem případě otázka. Určitě stavět! Raději víc než míň. Čím jsou lidé línější a pohodlnější, tím více budou potřebovat elektrické energie. Česká republika jim ji dodá. Budeme bohatí.