Česko bylo v letech 1971-2002 mezi vybranými státy OECD a evropské patnáctky jedinou zemí, kde se celková spotřeba primárních energetických zdrojů snížila nejen relativně, nýbrž i absolutně. Větší část tohoto poklesu způsobila restrukturalizace národního hospodářství v průběhu 90. let minulého století, během níž se ekonomika orientovaná na těžký průmysl změnila v energeticky méně náročnou. Velmi důležitou roli sehrála však i opatření podporující vzestup energetické efektivnosti realizovaná napříč celými sektory národního hospodářství.

K tomuto závěru došel ve své doktorandské práci Miroslav Honzík z České energetické agentury. Dá se předpokládat, že energetická náročnost tuzemského hospodářství bude klesat i v příštích letech bez ohledu na to, jaké razantní tempo halasně proklamuje program současné vládní koalice. Zabránit by tomu paradoxně mohl pouze nedostatek energie potřebné pro předpokládaný – a s velkou pravděpodobností udržitelný – hospodářský růst v Česku.

Za jedenáct let od roku 1995 se relativní spotřeba elektřiny, nejvýznamnějšího energetického zdroje v ekonomice, snížila na polovinu a loni činila 18,52 watthodiny na korunu hrubého domácího produktu. Zda a o kolik je to víc než ve vyspělých zemích eurozóny, není momentálně důležité. Ale i Estonsko, špička v informačních technologiích mezi novými členskými zeměmi Evropské unie, potřebuje na jednotku hrubého domácího produktu o polovinu energie více než Česko či Slovensko, uvádí Eurostat.

Jak si však stojíme třeba ve srovnání s vyspělým rakouským sousedem? V průměru na obyvatele tam spotřebují bezmála 8000 kilowatthodin elektřiny ročně, tedy téměř o polovinu více než u nás. Z nich a dalších zdrojů vyprodukují, opět v průměru na obyvatele, nové hodnoty za 28700 eur, o dvě třetiny více než v Česku, konstatuje dále evropský statistický úřad; při výpočtech a přepočtech přihlíží ke kupní síle.

Rozdíl v náročnosti ekonomiky, přinejmenším na spotřebu elektřiny, už nevypadá tak tragicky, i když nadále zůstává značný. Vyřeší ho, jak si představují někteří politici, omezování výroby proudu? Stavět lze přece i na rychlém hospodářském růstu provázeném podstatně pomalejším vzestupem spotřeby elektřiny, jak ho známe právě z posledního desetiletí!

Předpokládejme, že roční průměrný růst hospodářství 6,39 procenta a průměrný růst spotřeby proudu dvě procenta se udrží nejméně do roku 2020. Energetická náročnost hospodářství vyjádřená množstvím použité elektřiny klesne do té doby na 10,5 watthodiny potřebné na vytvoření jedné koruny hrubého domácího produktu. Tedy nikoli o čtyřicet procent, jak předpokládá vládní prohlášení, ale dokonce o 43 procent.

Pokračování rychlého hospodářského růstu závisí do značné míry na vnějších podmínkách, v první řadě na vývoji konjunktury v Evropské unii. Zda ekonomika využije veškeré její impulsy, pak záleží pouze na nás – a tuzemská energetika bude sehrávat velice významnou roli. Nebudeme-li do ní investovat, pak spíše negativní.

Při dvouprocentním ročním růstu se domácí poptávka po elektřině zvýší do roku 2020 téměř o třetinu. Současný čistý vývoz proudu 12 miliard kilowatthodin mezitím padne na oltář odstavování dosluhujících zdrojů, pro něž nebude palivo. Potřebovat budeme navíc bezmála 20 miliard kilowatthodin, což znamená vybudovat nejméně tři nové elektrárny velikosti tušimické nebo minimálně dva jaderné bloky velikosti temelínských.

Začne se na přípravě jejich výstavby pracovat už nyní? Nebo se budeme nadále utápět v planých řečech o potřebě snižovat energetickou náročnost ekonomiky a neúnosném plýtvání, o nichž už dávno není třeba nikoho přesvědčovat? V takovém případě se však rakouský příklad výborného využívání zdrojů stane – zřejmě natrvalo – nedostižným cílem.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti