Od spuštění první průmyslové přečerpávací vodní elektrárny v dvacátých letech minulého století nevymysleli vědci, technici ani energetici pro skladování elektřiny ve velkém nic lepšího.

Zásadní průlom je stále v nedohlednu – přestože autoři nového řešení mohou počítat s Nobelovou cenou a byť bez něj nemá masivní nástup obnovitelných zdrojů šanci na úspěch. Takže stavět nové a nové Dlouhé Stráně? Asi to bez nich nepůjde, chceme-li mít elektřinu k dispozici 24 hodin denně sedm dní v týdnu.

Počítá s nimi i německá energetická revoluce a také naše tuzemská energetika by jich snesla více než současné čtyři o výkonu kolem 1200 megawattů. Postavit nový takový zdroj je však úkol na dlouhá desetiletí, tím spíš, že jeho budování tvrdě naráží na protesty obyvatel. Daň za takové úložiště v podobě až 25procentní ztráty způsobené dvojí přeměnou energie se však jeví jako poměrně únosná.

Lákavá "energie zdarma" ze slunce a větru tak přivádí na svět nové a nové nápady. Znějí skvěle, mají však zpravidla dvě velké vady: zatím nefungují ve velkém a ztrátami při jejich využívání se jejich hospodárnost nebývale snižuje.

Doporučuje se například elektřinou z obnovitelných zdrojů v době, kdy je jejich produkce přebytečná, rozkládat vodu. Vodík lze používat v dopravě jako palivo místo ropných produktů nebo v palivových článcích, spalovat se může také ve vodíkových elektrárnách.

Netroufám si odhadnout, na kolik přijde vybudování takového systému. Jisté však je, že jeho účinnost v energetice bude mizivá. Z elektřiny vyrobené ve fotovoltaických nebo větrných zdrojích si přeměna na vodík ukrojí podle vědců až 40 procent. Zpětná výroba elektřiny sebere ze zbytku dvě třetiny – takže na konci bude pouhých 20 procent původního proudu.

Zajímavěji vypadá stlačování vzduchu. Systém se podobá přečerpávacím vodním elektrárnám a může mít i podobnou účinnost: elektrické kompresory naženou do podzemí vzduch, jenž ve špičce pohání generátory. Demonstrační jednotka běží už léta v Německu, zatím ji však nenásledovala jiná.

Baterie? Přes významný technologický pokrok se zatím stále uplatňují jako nouzový zdroj, nikoli jako velkosklady elektřiny. Že by akumulátory po rozšíření elektromobility a při provozu miliónů vozů mohly plnit při připojení k nabíječce roli velkokapacitního špičkového zdroje, patří zatím do říše snů.

Skladovat elektřinu ve velkém a s minimálními ztrátami prostě ještě nedovedeme. Věřím však, že potřebný průlom nakonec přijde. Může to být zcela nová technologie, anebo třeba systémové řízení energetických zdrojů a sítí v kontinentálním nebo dokonce nadkontinentálním měřítku.

Či něco úplně jiného?

Právo, 28.12.2012

Autor je reaktorový fyzik, pracuje v jaderné elektrárně Dukovany. Je rovněž prezidentem České nukleární společnosti
danes.burket.cz