Před lety mě upozornil kamarád, obyvatel jedné z nižších středních vrstev americké politiky, že zprávy o zkamenělých prvocích původem z Marsu se objeví těsně před tím, než se začne projednávat rozpočet NASA na příští rok. Není to nějaký spiknutí, ujišťuje mě. Úplně náhodou, bez postranního úmyslu, se v tu dobu vždycky někde najde nějaký meteorit a v něm najdou vědci kamenné prvoky - přítel říká „prvokoky“. Poté, co je rozpočet schválen, se zjistí, že bylo špinavé sklíčko mikroskopu, či tak nějak, a život jde dál, tady u nás i na Marsu.

Vzpomněl jsem si na tuhle zvláštní shodu v souvislosti s objevem bakterií schopných přechroustat seno na ropu. Naposledy jsem o něm slyšel v rádiu minulý týden. Tyhle bakterie, říká se, budou pro naši budoucnost mnohem výhodnější než biopaliva. Čemuž rád věřím, jelikož biopaliva jsou jeden z nejhorších přehmatů ekologistické ideologie. Proč znovu v téhle době? No protože Rusko dalo opět Evropě najevo, že ji považuje za cosi zastrčeného v kapsičce u vesty. Prostě zatáhlo kohoutek se zemním plynem, chvilku lhalo, že ho zatáhla Ukrajina, ta pak zase lhala, že nespotřebovala technický plyn, který v plynovodu zůstal, a na Evropu padl děs, na některou zemi víc, na některou míň. A na Slovensku začali pátrat, kam schovali klíče od uzavřené jaderné elektrárny.

Bylo by to věru krásné, kdybychom se mohli bez ruských energetických zdrojů obejít. Můžeme o tom blaženo-vztekle snít, jako to dělají děti, když se naštvou na rodiče: já vám uteču, skučí dítě. Já vám umřu, i to je oblíbená konstrukce.

Je s tím spojeno mnoho úsměvných momentů, možná ten nejúsměvnější je tento: Evropa hrozí Rusku, že když ten plyn nepustí, tak my... tak MY... TAK MY budeme Rusko považovat za nedůvěryhodného partnera!

Můj ty smutku zármutku, Rusko je, bylo a vždycky bude nevypočitatelný, a tudíž nedůvěryhodný partner, vždycky spíš protivník, jelikož základní existenciální principy, na nichž je postaveno, jsou v příkrém rozporu s tím, na čem stojí euroatlantická civilizace. Takže tahle výhrůžka je asi tak platná, jako kdybychom vyhrožovali smrdícímu tchoři, že jestli okamžitě nepřestane smrdět, tak ho budeme ale fakt považovat za smraďocha.

Kdyby to tak bylo možný... zpívalo se kdysi v žižkovské písničce. Kdyby bylo možné obejít se bez jejich ropy a bez jejich plynu! Jaderná varianta je pouze částečné řešení, nicméně aspoň nějaké, jenže sebevražedné sklony a popření pudu sebezáchovy také patří k podstatě euroatlantické civilizace, takže jsme si tuto cestu znesnadnili, nebo dokonce ideologicky zakázali.

A je to tady, to netrpělivé čekání, že se „něco stane“. Čekáme, kdy se objeví skutečná energetická varianta. Jako kdybychom naléhali na vědu a její protagonisty, co že dělají, sedí si snad na rukách? Racionálně v sobě musím potlačovat tuhle absurdní netrpělivost a nedaří se mi to. Čekám, kdy se objeví zpráva o tom, že na obzoru je prostředek, jak účinně skladovat energii. Bude to zařízení na nějakém stávajícím známém fyzikálním principu, ale spíš na nějakém průlomově novém. Ty stávající jsou probádány, jak se říká, do mrtě. Je třeba otevřít dveře do nějaké třinácté komnaty. Dokud se to nestane, nezbude než bájit o prvokokovi a o bakterii vyplivující ropu.

LN, 19.1.2009