27.6.2022 | Svátek má Ladislav


ENERGETIKA: Ruská agrese proti Ukrajině

1.4.2022

Nové zadání pro bezpečnost a soběstačnost v energetice ČR

Brutální válka, kterou Rusko autokratického vůdce Vladimira Putina 24. 2. 2022 rozpoutalo proti svrchované a svobodné Ukrajině, vyléčila mnohé západní vůdce z naivity, že výhodná hospodářská spolupráce může nahradit války.

Nemálo členských zemí EU v čele s Německem přitom ale stihlo sehrát roli „užitečného idiota“. Nechaly se vlákat do pasti závislosti na ruském zemním plynu, ropě a také uhlí. Zvláště zemní plyn byl totiž ruskými lobbisty horlivě podporován jako „rezervní“ zdroj pro dobu, kdy obnovitelné zdroje energie (OZE), hlavně solární a větrné elektrárny v závislosti na počasí nevyrábějí žádnou energii. Když se Angela Merkelová ujala funkce kancléřky, Německo z Ruska odebíralo 30 miliard m3 zemního plynu ročně. Když se Merkelová s funkcí šéfky vlády po 16 letech loni na podzim rozloučila, dováželo Německa už 55 miliard m3 plynu z Ruska ročně. Západ tak Rusku za dovoz plynu, ropy a uhlí každý den platí kolem jedné miliardy dolarů.

Energetické závislosti na Rusku předcházelo frenetické a ideologicky motivované úsilí o co největší podíl OZE v energetice zemí Unie, kdy Evropská komise v červenci 2021 navrhla, aby tento podíl už v roce 2030 vzrostl na 40 %. Německo 41% podílu OZE dosáhlo loni po 20letém budování své zelené tranzice jménem Energiewende, na kterou už utratilo dva biliony eur (52 bilionů korun), a přitom poslední dva roky své emisní cíle není schopno plnit. Na povětrnostních podmínkách zcela závislé OZE musejí být stále hlavně v zimě významně vykrývány emisními uhelnými a plynovými elektrárnami. Emise CO2 tak budou napřesrok ještě vyšší, neboť na Silvestra 2022 Německo odstaví poslední tři jaderné elektrárny, takže bude muset obnovit činnost řady ukončených uhelných elektráren s kapacitou 8 GW. Německo však chce nadále neochvějně kráčet kupředu v zelené tranzici, kterou i řada západních expertů označuje za sebevraždu.

Po rozpoutání války na Ukrajině se snaží zelení progresivisté to, co vlastně spoluzavinilo válku, ještě urychlit a znásobit, takže podíl OZE by měl být za devět let v EU už 45 % (v ČR z 13 % na 30 %). Český Svaz moderní energetiky, za kterým se skrývají dotační lobbisté za solární a podobné nestabilní a přerušované zdroje, se svým prohlášením z 29. března přidal k tomuto postoji. Rozum zůstává stát nad vyjádřením Martina Sedláka z tohoto uskupení, že „...rozvoj obnovitelných zdrojů energie a renovace budov patří mezi opatření, která během následujících let posílí energetickou bezpečnost Česka a současně pomohou zajistit dostupné ceny energie pro domácnosti, obce a firmy“. Pak svaz navrhl 12 opatření, z nichž jako perly svítí požadavky typu: „Nastartovat Česko k jízdě čistou stopou“ (?!?), „Odstranit bariéry pro rozvoj chytrých projektů v energetice“ (???), „Nízkopříjmovým domácnostem nabídnout investiční komponentu sociálních dávek“ (Tedy chudým třeba dáme místo dávek zadarmo na střechu solární panely?), až se nakonec přece jen dobere ke klíčovému požadavku: „Spustit podporu projektové přípravy bez tvrdého závazku investice“. Čeští zelení aktivisté chtějí milionové dotace na své „čisté“ energetické projekty, které se nakonec nemusí realizovat. Ale přece hlavní není cíl, ale (na dotace bohatá) cesta.

Když se Západ chce nyní vymanit z energetické závislosti na Putinově Rusku, zase upadá do tenat jiné diktátorské mocnosti. Komunistická a diktátorská Čína si totiž v minulých letech cílevědomě vybudovala vůdčí pozici v zelených technologiích. Peking podle 287stránkové analýzy Mezinárodní agentury pro energii z května 2021 z 85 % kontroluje klíčové nerostné suroviny na světě a technologie potřebné pro výrobu OZE. Například 95 % všech solárních panelů vyrobených na světě připadá na Čínu, 99 % lithia naprosto nezbytného pro výrobu baterií včetně elektroaut vykupuje ve světě Čína. Proto se jeho cena na mezinárodním trhu uvádí v čínské měně juan. Mimochodem proti březnu 2021 s cenou 72.000 juanů činila v třetí dekádě března 2022 neuvěřitelných přes 497.000 juanů za tunu. To je s téměř meziročním sedminásobkem ceny jasná ilustrace toho, zda elektromobily s nejdražší položkou právě v baterii mohou zlevňovat. S tím také raketově vzrostly už před ruskou agresí další klíčové suroviny, mj. pro politicky prosazovanou výrobu OZE. Čína už také vyrábí polovinu světové produkce oceli a ráda převezme jinou výrobu z vyspělého Západu, který se utápí v sebekritice za karbonovou ekonomiku a přesunuje ze Západu včetně EU průmyslovou výrobu a s ní i zisky právě do Číny. Peking přitom doma postupuje naprosto pragmaticky a každý týden v průměru otevírá novou velkou uhelnou elektrárnu, aby v roce 2025 byl splněn cíl mít v uhlí novou kapacitu 247 GW.

V posledních 15-20 letech debatě v EU o energetice dominovala otázka klimatických změn. Útok Ruska na Ukrajinu vše změnil, i když dotační lobbisté a zelení progresivisté ještě ani dnes asi nepochopili, že prioritou je zajištění bezpečí, elektřiny a tepla pro občany a průmysl našich zemí. Spása planety musí tváří v tvář brutální válečné agresi a explozi cen energie, potravin a inflace počkat, protože se nemůžeme ekologicky uspořit k smrti. V EU a ČR se musíme vrátit k racionalitě a také k pochopení faktu, že podniky a domácnosti musí být schopné žít a zaplatit potřebné energie a potraviny. Musíme si zajistit to, co potřebujeme k reálnému, nikoliv k ideálnímu životu.

1. V Evropě potřebujeme od spřátelených zemí dostávat plyn i nadále, to nejen pro energetiku, ale v neposlední řadě pro další zpracování v chemickém průmyslu a pro výrobu umělých hnojiv. Proto se musí ČR podílet na diverzifikaci dodávek plynu a zároveň je nutné neprodleně přehodnotit plány, které počítaly s výrazným vzrůstem podílu zemního plynu v české elektroenergetice a teplárenství.

2. V ČR máme k dispozici na 50 let cenově dostupné zdroje uhlí, které musíme využít v ekologizovaných elektrárnách a teplárnách až do konce jejich životnosti. Současně je třeba revidovat systém emisních povolenek, z nichž se už stala jen nová daň v zájmu spekulantů zatěžující ještě více cenu energie. Jak to už velmi prozíravě stanovila Státní energetická koncepce z roku 2015 a Uhelná komise v roce 2020, uhelné zdroje můžeme odstavovat tehdy, bude-li za ně náhrada. To jsou v podmínkách České republiky jedině jaderné zdroje.

3. Právě v březnu 2022 zahájený tendr na 5. blok jaderné elektrárny Dukovany je po desetiletí váhání šancí na jadernou renesanci v ČR, a to nejen v oblasti energetiky, ale také vědy, techniky, vysokého školství, strojírenství a dalších dotčených oblasti. Potřebujeme postavit nejen dva bloky v Dukovanech, ale také přidat dva bloky ke stávajícím jaderným reaktorům v Temelíně a poté ještě dva další velké rektory na již experty vytipovaných místech v ČR. Tak kolem poloviny 21. století bude mít česká energetika vynikající základní celkovou kapacitu 9,4 GW v jádru, která bude u nových šesti reaktorů funkční nejméně 80 let.

4. Obnovitelné zdroje, v podmínkách ČR zejména solární, mohou hrát doplňkovou, nikoli zásadní roli v energetickém mixu. Ale jen za podmínky, že si jako jiné zdroje na sebe samy a bez dotací ukradených z kapes jiných daňových poplatníků vydělají. Bezuzdná instalace nových solárních zdrojů, jež by se vzájemně kanibalizovaly a neumožňovaly by ekonomickou návratnost, je nepřijatelná. V podmínkách očekávaných obřích výdajů na obranu republiky, na zmírnění růstu cen a na řešení migrační krize by mrhání penězi daňových poplatníků v podobě solárních dotací či dokonce zopakování solárního tunelu s korupčně stanovenou podporou výkupních cen na léta 2010-2030 voliči nepochybně zcela oprávněně pranýřovali.

5. Za energetickou soběstačnost a bezpečnost je před občany ČR zodpovědná jedině vláda České republiky. Proto se už s ohledem na riskantní koncepce některých evropských zemí nelze v žádném případě spoléhat na nějakou přeshraniční energetickou solidaritu a už vůbec ne slepě přejímat cizí sousední vzory. Nicméně při dostatku bezpečné elektřiny lze nepochybně českou elektřinu hlavně z jaderných zdrojů v případě přebytku výhodně prodávat do zahraničí, případně z ní elektrolýzou vyrábět zelený vodík.

Článek původně uveřejněný na autorově blogu na idnes.cz přetiskujeme se souhlasem Milana Smutného.