Čemu evropští politici věřili, už neplatí. „Spoléhejte jen na to, co máte pod kontrolou,“ vzkázal nepřímo ruský prezident Vladimir Putin. Z jeho kroků – jakkoli zavrženíhodných – by si měli brát poučení evropští politici. A to i v případě svého „boje“ s oxidem uhličitým.

Ještě před dvěma týdny byl nejdůležitějším a největším bojem EU její „boj“ proti emisím CO₂. Ten byl hlavní frontou „boje“ proti globálnímu oteplování zvanému klimatická změna. Nyní si snad i v nejteplejších bruselských kancelářích všichni uvědomují, že skutečný boj vypadá jinak. Ukrajina přeci jen není tak daleko. A nevypočitatelný „car obnovitel SSSR“ Vladimir Putin také ne. Jemu se nechtěně podařilo – mezi řádky – vyslat státům v Evropě skutečně státnické poselství. Ovšem jen těm, kteří jej chtějí číst.

Jeho zásadním bodem je konstatování, že jsme se z ropné krize 70. let nepoučili. Protože stále odebíráme životně důležité produkty ze zemí, kterým se nedá věřit. Ruský vůdce má naopak životně důležité produkty zcela pod kontrolou, neboť ropu i plyn těží na vlastním území. Státy v Evropě – jež stojí na druhé straně dávno ne pomyslné barikády – jsou jeho klienty. Ve světle posledních událostí však spíše vazaly. Neboť není v jejich silách rychle nahradit asi 40 procent zemního plynu, který do států EU proudí právě z útočící říše na východě. A je těžké být nepokrytým nepřítelem někoho, od koho odebíráte to, co nezbytně potřebujete k životu. Kdo četl kovbojky z Divokého západu, ten zná tenhle princip dobře. Kdo je nečetl, zjišťuje to teď. Bohužel se zdá, že evropští politici kovbojky nečetli.

Jinak by neodkývali zeleným aktivistům z Bruselu diktát zvaný Green Deal bez toho, že bychom znali a měli k běžnému použití spolehlivé a řiditelné zdroje elektřiny a tepla. Energetika se totiž vždy řídila přirozeným vývojem, nikoli úřednickými direktivami. Ostatně jako technický pokrok obecně. Protože jinak to fungovat nemůže. Zkrátka dokud nemáte vyzkoušené nové řešení, nemůžete opustit to staré, které životně nutně potřebujete. Což je přesně to, co Zelený úděl odmítá respektovat.

Státy EU, jež k tomu zavázali jejich premiéři a prezidenti, tak nyní stojí uprostřed rozjeté přestavby energetiky a teplárenství, při které má sehrát klíčovou přechodovou roli zemní plyn. Ze 40 procent dovážený ze země, která bez vyhlášení války napadla svého souseda. Tedy, 40 procent je to nyní.

Protože s vynucovaným rychlým odstavováním uhelných a jaderných elektráren (v Německu a Švédsku například) a tepláren a současným prudkým růstem potřeby elektřiny, význam plynu obrovsky vzroste. Tím pádem by vzrostl i podíl plynu dodávaného agresivním Ruskem, jehož plány na obnovu SSSR a jeho zón vlivu jsou evidentní. Plány na rozšíření využití plynu se tak stávají nesmírně riskantní. Jenže něčím to uhlí v kamnech a kotlích musíme nahradit. A také zajistit produkci elektřiny. Vždyť například jen náhrada všech automobilů v České republice za elektromobily by totiž podle profesora Jana Macka z ČVUT vyžadovala výkon sedmi temelínských bloků (zde). Kde vzít tolik elektřiny?

Ruský agresor nám přitom jasně ukázal, že své energetické zdroje musíme mít pod kontrolou. Jediná cesta, jak toho dosáhnout, je zvolnit tempo přestavby energetiky. Protože bez dovozového plynu nynější plány Bruselu, jež samy o sobě jsou za hranicí reality, není možná splnit ani náhodou. Potřebuje se od závislosti na dovážených zdrojích oprostit, o tom není sporu. Teď ještě musíme vymyslet, jak to udělat, abychom si přitom svítit a topit. Protože nemůžeme ze závislosti na Rusku přeskočit k závislosti na počasí.

To znamená, že se politici konečně musí začít řídit tím, co jim říkají skuteční odborníci z energetiky