Vedení EU si schválilo v podstatě „totální válku proti CO2“, s tím, že není nic důležitějšího. Popisujeme šest důvodů, proč naopak česká vláda musí uhlíkovou neutralitu odmítnout.

Jak víme z rozhovoru s Alexandrem Vondrou, EU se neobtěžovala europoslancům předložit studie dopadů „uhlíkové neutrality“. A většině z nich to nevadilo. Pro ty, které by to naopak zajímalo, přinášíme náhradu. Šest důvodů, proč je nejen pro Česko ona neutralita nepřijatelná.

Zaprvé, nikdo neví, jak zajistit nezbytnou stabilitu rozvodné sítě po odstavení všech fosilních zdrojů, neboť nezbydou zdroje pro regulování soustavy. S odstavením jaderných zdrojů, na které klimatisté a zelení tlačí také, bude problém ještě větší. Bez zajištěné stability (bez flexibilních zdrojů schopných měnit svůj výkon a tím balancovat soustavu) nemůže síť fungovat a hrozí výpadky dodávek! Obnovitelné zdroje energie (OZE), které mají zajištěný odběr veškeré vyrobené energie, stabilitu zajistit nemůžou.

Zadruhé, nikdo neví, jak zajistit potřebné množství elektřiny po odstavení všech fosilních, potažmo jaderných zdrojů. Přitom spotřeba elektřiny roste a podle plánů na uhlíkovou neutralitu bude růst spíš prudce, než pozvolna i v budoucnu, protože elektrifikace je chápána jako hlavní nástroj dekarbonizace v sektoru dopravy i průmyslu. Osobní i nákladní elektromobilita, zemědělské stroje na elektřinu, výroba oceli na bázi elektřiny, vytápění elektřinou nebo s jejím využitím (např. tepelná čerpadla) – zatím nikdo neví, kde pro to získat elektřinu bez konvenčních zdrojů.

Zatřetí, bateriová úložiště jsou zatím ve stadiu, kdy jejich význam pro rozvodné sítě nelze vyjádřit ani v promile. V blízké budoucnosti však budou muset dokázat pojmout elektřinu pro celou Evropskou unii. A to na několik týdnů, aby vše mohlo bezpečně fungovat, když nebude svítit slunce a nebude foukat vítr. Bez toho nedává koncept OZE smysl. Bez dostatečné kapacity úložišť nejde ani zajistit stabilitu sítě zásobované pouze z obnovitelných zdrojů.

Začtvrté, státy EU mají různé podmínky pro nasazení OZE. Pro solární elektrárny jsou primárně vhodné slunečné oblasti, tedy především jih EU, ale také nížiny v Maďarsku, Rakousku či na severu Itálie, což jsou zároveň většinou zemědělské oblasti. Stavět elektřinu proti pěstování potravin není možné. Větrné elektrárny mají největší potenciál v parcích na moři, ve vnitrozemí jejich výkony bývají slabší. Navíc výrazným způsobem přetvářejí ráz krajiny z přírodní na průmyslovou. Hydroelektrárny mají zásadní význam v Norsku, Rakousku a Švýcarsku, tedy zemích, které mohou využívat energii vodních zdrojů v horských polohách. Česko nemá vhodné podmínky na dominantní výrobu elektřiny z OZE.

Zapáté, decentralizace rozvodných sítí, kterou vyžaduje přechod na OZE, znamená jejich faktické kompletní přebudování. Zároveň to vyžaduje kapacitní propojení EU všemi směry. Nikdo netuší, kolik by to mohlo stát, ani jak dlouho by to reálně mohlo trvat. Příklady ze současného Německa obavy jen potvrzují.

A konečně zašesté, existenční problém Česka se jmenuje nedostatek vody. Ne emise CO2. Vrátit krajině a půdě schopnost zadržovat vodu vyžaduje čas a peníze. Je k tomu také potřeba překonat vliv lobby velkých agrofirem v čele s Agrofertem. A je také potřeba překonat vliv lobby klimatických aktivistů. Jinak se vysychání české krajiny nedostane ani z poloviny takové pozornosti a finančních prostředků, jako se dostává „klimatické agendě“. Jenže teplejší či horší vzduch dýchat jde, ale být bez vody nejde. Bez krajiny, která zadrží vodu, nebudeme mít ani obilí, ani les. Leda žízeň.