Diskuse pod mým včerejším článkem „Slovo akcionáře ČEZu“ zde na Neviditelném psu mne přivedla ještě k jedné myšlence. Zkusím ji demonstrovat na jednoduchém příběhu, přičemž to beru jen jako princip pro vysvětlení, nedělám žádné bilanční ani ekonomické výpočty.
Mám energeticky náročnou výrobu – třeba sklárnu nebo slévárnu, kovárnu, lisovnu plastů apod. Předpokládejme pro jednoduchost, že tím energetickým vstupem je elektřina. Násobné navýšení ceny elektřiny mne nutí promítnout tyto náklady do prodejní ceny výrobků, ale trh a konkurence ze zemí, kde je elektřina výrazně levnější mi výrazně zhoršují prodej. Vedle tohoto výrobního podniku - třeba sklárny - mám i nějakou vodní elektrárnu. Zisky z ní (tedy nikoliv tržby, ale výnosy ponížené o náklady) jsou příjemné, zejména v souvislosti s nárůstem cen elektřiny, ale pro mne tvoří jen malou část očekávaných zisků z mého celého podnikání. Řádově větší jsem očekával od sklárny.
Mám několik možností, co dál. Ta první, nejjednodušší, je zavřít sklárnu, propustit lidi – ať se o ně někdo postará, já už na to nemám možnost, a dál si užívat pro sebe relativně pohodlného, byť nevelkého příjmu z vodní elektrárny. Ze sklárny zůstane skanzen dávno minulých časů a namísto placení daní budu žádat o granty a dotace třeba na jeho ozelenění.
Druhou možností je rezignovat na prodej elektřiny do sítě, byť za aktuálně atraktivně vysoké ceny, a vyrobenou elektřinu použít pro činnost sklárny. Snížím si tím náklady na provoz sklárny, což se promítne do kalkulace cen výrobků. Udržím si postavení na trhu vůči konkurentům z těch evropských zemí, kde je cena elektřiny výrazně vyšší, než jakou mám ze své elektrárny já. Lepším poměrem kvalita vs. cena budu mít nástroj i proti východoasijským dodavatelům. Svůj zisk nebudu tvořit v oblasti výroby elektřiny, ale budu ho multiplikovat ve svém hlavním byznysu – tedy výrobě skla. Udržím v chodu továrnu, udržím know-how, udržím zaměstnance, budu platit daně.
Uvědomuji si, že výše uvedený příklad je hodně zjednodušený, ale jeho princip je v tom, že elektřinu považuji nikoliv za finální produkt, na kterém mohu konjunkturálně vydělat, ale za strategický vstup do mého hlavního podnikání, které by mělo být mým hlavním cílem. A kvalitou/cenou tohoto vstupu mohu multiplikovat úspěšnost ve svém hlavním oboru, o pozitivních doprovodných efektech (zaměstnanosti, placení daní atp.) ani nemluvě.
Může něco takového fungovat? Určitě známe spoustu příkladů, kdy dobrý přístup k surovinovým nebo energetickým zdrojům pomohl nejen jednomu podniku, ale třeba celé oblasti. A proč by to tedy nemohlo fungovat v rámci celé české ekonomiky, českého průmyslu? A to s pozitivním doprovodným efektem i pro české domácnosti! Samozřejmě nemůžeme vedle každé větší továrny postavit jeden tovární „temelínský“ reaktor. Ale v rámci celkové bilance výroby a spotřeby elektrické energie v ČR si lze ten zmíněný multiplikační efekt představit tak, že dočasně rezignuji na zisky z vysoké ceny prodané elektřiny, ale levnější elektřinu použiju k udržení a provozu průmyslu (jsme země s největším podílem průmyslu na HDP – tedy nás průmysl nejvíce živí) a k udržení, nebo dokonce posílení jeho konkurenčního postavení na mezinárodním trhu. A tím budu tvořit ten hlavní „zisk“.
Jen škoda, že v budově Ministerstva průmyslu a obchodu v Praze Na Františku nesedí nějací novodobí Baťové, Škodové, Preissové či Kolbenové, ti by nám určitě ukázali, co to je logické myšlení a správný podnikatelský i národohospodářský přístup.