V době vzrušených diskusí o budoucnosti energie z jádra a v čase, kdy - doufejme bezúspěšně – válečný konflikt na Ukrajině testuje funkčnost bezpečnostních systémů atomových elektráren v Černobylu a v Záporoží, bychom neměli opomenout výročí připadající právě na tyto dny.

Dvacátého osmého března roku 1979 se u amerického města Harrisburg v Pensylvánii v jaderné elektrárně Three Mile Island, ležící na stejnojmenném ostrově v řece Susquehanna zčásti roztavil druhý jaderný reaktor. Radioaktivita následně zamořila provozní budovu elektrárny a její nejbližší okolí.

Komise, která havárii vyšetřovala, označila za bezprostřední příčinu závadu na bezpečnostním ventilu a pochybení personálu.

Události v elektrárně Three Mile Island se řadí mezi tři nejzávažnější havárie jaderných elektráren v historii – společně s tragédií v Černobylu v roce 1986 a výbuchem v japonské elektrárně Fukušima v roce 2011. Přesto je tato katastrofa na rozdíl od dvou výše zmíněných havárií méně medializována a široké veřejnosti spíše utajená. Proč? Odpověď je prostá. Události na Three Mile Islandu se totiž podařilo zvládnout, a škody byly proto minimální.

Tak se alespoň v našem rozhovoru vyjádřila Dana Drábová, dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost: „Málo se ví, že rozsah poškození při havárii na Three Mile Islandu nebyl z hlediska stavu jaderného paliva o mnoho menší než v případě Černobylu! Ale tady se ukázalo, jak to má vypadat, když se dobře naprojektovaná a dobře postavená jaderná elektrárna najednou dostane do stavu, kdy je něco špatně. To znamená, že to zařízení bylo sice zničeno, ale okolí ohroženo nebylo.“

I přesto tato nehoda posunula pohled některých Američanů na jadernou energetiku, která se jim do té doby jevila (a také jim tak byla prezentována) jako maximálně pokroková a zcela bezpečná.

Epocha atomového věku v bipolárním světě za časů sílící studené války odstartovala v roce 1956 zprovozněním první komerční atomové elektrárny Calder Hall ve Velké Británii a od té doby se rychle rozvíjela po celém světě. Tedy až do roku 1979, a především 1986 (Černobyl).

Poté se proti využití jaderné energie zvedla vlna odporu. V Rakousku (1978), Švédsku (1980) a Itálii (1987) dokonce proběhla referenda, jejichž důsledkem bylo upuštění od využití jaderné energie; Švédsko však později své rozhodnutí změnilo.

Jaderná energetika je sice zdánlivě laciná, investiční náklady na stavbu a likvidaci jaderných elektráren se ale oponentům jeví jako neúměrně vysoké. A když k tomu připočítáme riziko likvidace jaderného odpadu, neřku-li přímo havárie...

Odvětví zatím drží svůj procentuální podíl na výrobě energie ve světě a akcie jádra v minulých letech progresivně stouply poté, co se ukázalo, že jednotlivé jaderné elektrárny je možné bezpečně provozovat podstatně delší dobu, než se původně předpokládalo. To je ostatně i příklad českých Dukovan, které se budou, jak známo, rozšiřovat.

Jaderné elektrárny (či bloky) se aktuálně staví například v Bělorusku, Finsku, Rusku či na Slovensku, Bulharsku nebo ve Spojeném království. Naopak Francie či Německo, jež byly dříve evropskou Mekkou jaderné energetiky, jdou dnes přesně proti tomuto trendu. I když už nikoliv tak svéhlavě a „energicky“, když především dlouhodobě protežovaná energie z obnovitelných zdrojů naráží na své zákonité limity dané přírodními zákony (aneb nebude-li foukat, (ne)zmrznem).

Ale nechci zde otevírat stránku zvanou Green deal, svůj názor jsem už ostatně na tomto webu nedávno jasně vyjádřil. V tomto případě mám na mysli „pouze“ téma bezpečného provozu jaderných elektráren, jeden z tradičních argumentů pravověrných popíračů jaderné energie, kteří nás po dlouhá desetiletí krmí žvásty o blížící se celosvětové atomové apokalypse.

Příklad Three Mile Islandu z roku 1979 totiž názorně ukazuje, že i při tak fatálním a navíc současném selhání techniky i lidského faktoru se dá dostatečně kvalitními bezpečnostními systémy zabránit jaderné havárii se širším dosahem a destruktivními konsekvencemi typu Černobylu.