Ani na vědecké konferenci, která byla při příležitosti výročí jaderné katastrofy minulý týden uspořádána v ukrajinském Kyjevě, nedošlo na jedno z dodnes temných témat: proč se někdejší Sovětský svaz vůbec rozhodl stavět nestabilní a potenciálně velmi nebezpečné reaktory černobylského typu.

Je sice pravda, že sovětští vědci a technici měli s reaktory RBMK (reaktor bolšoj moščnosti kanalynyj) nezanedbatelné zkušenosti - používali je již od poloviny čtyřicátých let k výrobě plutonia pro jaderné zbraně. Výkony vojenských reaktorů byly však mnohem menší a navíc byly provozovány v málo obydlených oblastech SSSR.

Jedno velké tabu

Důvody pro volbu rektorů RBMK pro výrobu energie měli podle mého názoru Sověti nejméně dva.

Prvním byl naprostý krach kolchozní politiky v druhé polovině padesátých let, který Sovětský svaz - někdejší obilnici Evropy - dovedl až k hladovým bouřím a nutnosti dovážet miliony tun obilí a jiných potravin ze Západu. Tyto nákladné nákupy mohly být financovány pouze prodejem nafty a zemního plynu. Aby však SSSR nezmrzl, energii pro vnitřní trh měly dodávat jaderné elektrárny.

Druhým byla skutečnost, že civilní energetické reaktory typu VVER (jako v Dukovanech či Temelíně) se začaly vyvíjet teprve počátkem šedesátých let. Navíc byly výrobně mnohem složitější než reaktory RBMK. Sovětský průmysl měl s výrobou VVER reaktorů problémy dokonce v sedmdesátých letech i později a ochotně přenechával jejich výrobu mladšímu bratrovi - Československu, které vyrobilo 24 bloků těchto reaktorů.

Jednoduché a zcela nezajištěné RBMK byly navíc, jak se vyjádřil jeden ze sovětských atomových šéfů, tak jednoduché a levné, že by je mohly vyrábět dokonce kolchozní traktorové stanice. To se naštěstí nestalo, počátky sovětské jaderné energetiky byly však nerozlučně spojeny právě s nimi.

V Černobylu, jehož stavba začala roku 1970, byly v provozu čtyři, rozestavěny byly další dva bloky. Dalších šest, s dvojnásobným výkonem 2 000 MWe, se plánovalo vystavět v téže oblasti. Proti tomu se však před černobylskou havárií postavila ukrajinská akademie věd. Dva reaktory stejného typu, avšak již s výkonem 1 500 MWe, byly postaveny v litevské Ignalině.

S likvidací následků sázky na špatné reaktory dnes pomáhá Západ. Jednou z podmínek pro poskytnutí pomoci Ukrajině bylo odstavení všech zbývajících černobylských reaktorů do roku 2000. Pro Ukrajinu to byl tvrdý požadavek, musela se mu však podrobit. Nakonec i mohla - v posledním desetiletí bylo uvedeno do provozu několik nových reaktorů VVER, takže nenastaly chronické výpadky dodávek elektřiny jako koncem devadesátých let. (Pro pořádek dodám, že Ukrajina dnes provozuje patnáct moderních reaktorů, všechny třídy VVER různých typů.) O západní pomoci se jednalo i na černobylské konferenci, jíž se zúčastnil i generální tajemník OSN Pan Ki-mun a šéf Evropské komise José Barroso. Je určena na výstavbu supersarkofágu, který zajistí havarovaný reaktor na další staletí a jenž nebude levný: náklady na projekt zřejmě dosáhnou 700 milionů eur.

O tom, že Ukrajina pomoc potřebuje, není pochyb. Likvidace důsledků černobylské havárie stála již mnoho desítek miliard dolarů a z informací, které zazněly na konferenci, tato země vynakládá na odstranění důsledků Černobylu až kolem šesti procent státního rozpočtu, tedy skoro tolik, co jiné země dávají na zdravotní péči nebo školství.

Kromě materiálních škod si katastrofa vyžádala asi čtyřicet lidských životů. Píši asi, protože ani na tomto jednoduchém čísle se místní odborníci na konferenci nemohli shodnout. Havárii likvidovalo několik set tisíc lidí, většinou vojáků základní služby. Radioaktivním spadem bylo zasaženo kolem 145 tisíc čtverečních kilometrů, tedy území skoro dvakrát větší než Čechy. Přesídleno bylo kolem 100 tisíc lidí z nejvíce postižených oblastí. Počet osob, které byly černobylskou havárií v té či jiné míře postiženy, se blíží pěti milionům.

Havárie si přirozeně vyžádala v průběhu uplynulých pětadvaceti let více lidských životů. Kolik z nich je však nutno přičíst přímým a nevyhnutelným dlouhodobým obětem havárie a kolik způsobily havárie politické, se asi nikdy nedopočítáme. V SSSR bylo zvykem všechno utajovat. Tak byla utajována co nejdéle a co nejdůkladněji i černobylská havárie.

Lidé v bezprostředním okolí nedostali profylaktické jodové tabletky, jejichž včasné požití by významně snížilo počet rakovin štítné žlázy. Kyjevané se o havárii dozvěděli až počátkem května. Úřady nevarovaly obyvatele, aby zbytečně nevycházeli ven, odvolána nebyla ani povinná a pompézní prvomájová demonstrace. Když se první tajemník ukrajinských komunistů nesměle telefonicky dotázal v Moskvě, zda by snad neměl odvolat prvomájový pochod, moskevská odpověď zněla: Pokud odvoláte demonstraci, bude na Ukrajině "zvolen" nový šéf strany.

Černobylská konference byla poznamenána zemětřesením, které se odehrálo před několika málo týdny v Japonsku, a následnou havárií jaderné elektrárny ve Fukušimě. Ačkoliv obě havárie způsobily radioaktivní zamoření značného území a obě byly klasifikovány nejvyšším stupněm, tedy sedmým, přece jen mezi nimi existují podstatné rozdíly. V elektrárně Fukušima bylo v letech 1970 až 1979 vystavěno celkem šest bloků s výkony od 460 do 1 100 MWe. Tamní varné reaktory byly opatřeny ochrannými obálkami (containmenty), které sehrály mimořádně důležitou úlohu při zemětřesení. Dá se říci, že nezkolabovaly ani při mimořádně silném zemětřesení, které dosáhlo 8,9 stupně Richterovy škály. Fukušimský problém byl způsoben výpadkem havarijního chlazení způsobeným desetimetrovou vlnou tsunami.

Při projevu generálního ředitele Mezinárodní agentury pro atomovou energii Jukija Amana, který se právě vrátil z inspekční cesty do Japonska, účastníci konference vyslechli uklidňující zprávu, že množství radioaktivity uvolněné do prostředí ve Fukušimě je "jen" asi 10 procent toho, čím své okolí zamořil Černobyl.

Bylo však zajímavé srovnávat chování komunistických bossů a významné japonské firmy tváří v tvář velké jaderné katastrofě. I v Japonsku byly snahy neštěstí bagatelizovat, špatné zprávy pozdržovat a všechny informace předávat alespoň s minimálním make-upem.

Jak jsem již zmínil, hlavní odpovědnost za černobylskou havárii měl typ reaktoru a nízká kultura provozovatelů elektrárny. Zaznamenal jsem i názor významného akademika, který v roce 1986 vedl takzvanou čenobylskou komisi Akademie věd, že by reaktory neměly být provozovány soukromými společnostmi, protože jejich hlavním cílem je zvyšování zisku. To je však v rozporu s náklady na vysoce kulturní provoz atomových elektráren. Pomyslel jsem si, že by prosazování tohoto hlediska a principu mělo být hlavním úkolem zástupců našeho státu v dozorčí radě ČEZ: ne zisk, ale vysoká kultura provozování.

O jádru nepanují pochyby

Je zajímavé, že na konferenci věnované pětadvacátému výročí nejhorší katastrofy jsem nezaznamenal ani jeden hlas, který by žádal zastavení či omezení jaderné energetiky, jak to třeba dělá kancléřka Angela Merkelová a několik málo dalších evropských politiků.

Nedostatek energie vede globálně neustále k ohromnému počtu obětí, projevujících se například ve vysoké dětské úmrtnosti, v nízké střední době života a frekvenci mnoha závažných onemocnění, nemluvě již o umírání z hladu.

O budoucnost jaderné energetiky v Kyjevě minulý týden nikdo nepochyboval.

MfD, 26.4.2011

Autor je jaderný fyzik