Proč ekologické sny selhávají

Tento článek nechce zesměšňovat ekologická hnutí. Považuji za jednu z největších slastí ve svém životě toulání se přírodou s batohem na zádech, a právě proto mi není lhostejné, kam ekologii dovedla slepá víra a nahrazování rozumu emocemi.

Bohužel, ekologie je dnes spíše druhem náboženství, magickým zaklínadlem určité části obyvatelstva, než skutečně seriózním tématem k rozhovoru. Může se na ni uplatnit podobná kritika, jaká se už od antiky snáší na etiku. Aristotelés v Etice Nikomachově odlišuje tuto filosofickou disciplinu od ostatních věd přes fronésis – praktický rozum, který se musí uplatňovat dle dané situace a nikoliv striktně dle litery. Aristotelés prosazuje sófrosyné – uměřenost, ale to neznamená, že by mělo jít vždy o pevně daný střed mezi dvěma extrémy. Někdy je potřeba v etice hodit kostkou pět, někdy dvě, ale málokdy by hod měl být přesně tři. Tyto pokusy o vymezení etiky jako vědy však byly brzy překryty dogmaticko-náboženskými systémy stanovujícími hranici mezi dobrem a zlem z pozice aktuální konstelace víry a politického systému v daném regionu. Skeptik David Hume si pak v osmnáctém století všiml, že v etice se velmi rychle a bez varování přejde od popisu současného stavu společnosti k větám tvrdícím, že "tak by to mělo být", a následně založil svojí etickou teorii na pojmech "příjemné" a "užitečné", tedy jako jeden z prvních vyzdvihl do popředí nikoliv jen dogmatický racionální systém, ale i lidské emoce.

V současném ekologickém hnutí se dogmatická víra a emoce prolínají a vytvářejí sebezničující celek. S trochou cynické nadsázky můžeme portrétovat ekologické nadšence jako maloměšťáky toužící po jednoduchém životě. Mladé zlatokopky toužící po standardní výbavě maloměšťácké rodiny – vila v satelitu, pár aut, luxusní šatník, dovolená na pláži, jsou nahrazovány "ekokopkami" toužícími po několikanásobně dražším maloměšťáctví se značkou bio – nízkoenergetická vila, elektromobil, faire trade jídlo a šaty, či dovolená v exotických ekolandech, zatímco mladí mužové se tuží při pití piva v hospodách a na festivalech, kdy neustále rozebírají stav lidských práv u nás i v zahraničí, a touží po novém politickém systému, ve kterém by necítili existenciální úzkost, nemuseli chodit do práce a stát by přebral úlohu vždy plné peněženky rodičů. Jistě, nelze výše uvedené generalizovat, ale skutečných ekologických aktivistů ochotných se přizpůsobit jinému způsobu života je pomálu. Mezi deklarací a akcí zeje propastný rozdíl.

Bohužel, postupem času se tito mladí nadšenci plni víry a emocí dostali do řídicích struktur států po celé Evropě a svým aktivismem se jim podařilo deformovat ekologii k nepoznání, učinit z ní brzdu celé Evropy. Politici pak učinili z ekologické víry zákon. Nezazlívám Angele Merkelové odstavení jaderných elektráren, protože to bylo rozhodnutí demokratické. Zločinem je ovšem způsob prezentace tohoto kroku. Energetická politika založená na centralizovaných zdrojích se markantně liší od politiky založené na zdrojích decentralizovaných. Nelze lidem prezentovat přechod mezi těmito dvěma zcela odlišnými paradigmaty jako prostou úlohu dvou tlačítek – jedním se vypnou jaderné elektrárny, druhým se zapnou obnovitelné zdroje! Samotné zdroje jsou totiž jen část celého systému. Dále je tu elektrizační soustava přenášející energii od zdroje ke konzumentovi, a i konzument sám se musí přizpůsobit dané změně.

Politici však udělali to nejhorší. Podpořili zákonem a dotacemi jen jeden prvek celého systému, aniž by se zabývali těmi ostatními, a tím umožnili – ať už záměrně, či jen z ekologické víry – nejen médii propírané vysávání pokladnice státu, ale hlavně destrukci současného energetického systému. Vznikl totiž energetický kočkopes, který v několika letech rozložil jak celá desetiletí pracně budovanou elektrizační soustavu, tak trh s elektřinou. A přitom stačilo tak málo – dodržovat pořadí jednotlivých kroků a kontinuálně v delším časovém intervalu provádět přestavbu celé sítě nikoliv nahodile a chaoticky, ale postupně od jednoduchých jednotek k těm složitějším. Už dětem na základní škole se říká: nezačínej od prostředka, ale pěkně hezky od začátku. Politici bohužel mají nutkání začínat od konce a ignorovat všechny předcházející kroky. S velkou pompou vytvoří zákon pro písmeno Z, ale že předtím to měli postupně udělat pro A, B, C, D a další písmena, to je nenapadne. Výsledkem jsou zbytečně vyhozené peníze a zničení většinou velmi pozitivních myšlenek v zárodku.

Pokud chceme opravdu v budoucnu vytvořit decentralizovanou síť s regionálními energetickými mixy, tj. využívat dané klimatické a geografické podmínky daného regionu tak, aby byl co nejvíce soběstačný, aby cena energie byla co nejnižší a výroba co nejvíce ekologická, je nutno postupovat následujícím způsobem:

Přestat se na konferencích obecně bavit o výhodách a nevýhodách systému a konečně začít na pilotních projektech řešit všechny ty "otravné" technické detaily bránící komerčnímu využití. Nadšenci z ekologických hnutí u piva používají okřídlenou frázi "však on to někdo vyřeší", ale bohužel jsem od nich ještě neslyšel, že "my to vyřešíme". A problémů je opravdu hodně. Například akumulace energie nutná pro dosažení stabilních výkonů obnovitelných zdrojů závislých na momentální náladě počasí je v současné době ještě v plenkách a dosažené výkony jsou zatím pro skutečnou energetiku nepoužitelné.

Nezačínat, jak je dnes zvykem, aplikací nevyzkoušené technologie na celý systém, ale postupovat od jednoduchých jednotek (vesnice, mikroregion, malé město, region). EU je bohužel mistrná ve stanovování globálních cílů diktovaných lobbisty a jednoduše vyjádřených procenty, neboť například u inteligentních sítí, které by měly tvořit základ regionální distribuční soustavy, chtěla napřed osadit až 80 procent odběrných míst inteligentními elektroměry. Proč to ale dělat, když nemáte síť, která by je využívala?

Nezatracovat centralizovanou výrobu. Ekologičtí nadšenci sice sní o návratu k hospodářství na vesnici, ale zajímavé je, že v těch snech na něm pracuje většinou ten druhý v páru. Obnovitelné zdroje jsou vhodné pro domácnosti, ale pro tovární provozy či pro životně důležitá pracoviště (nemocnice, armáda apod.) bude vždy centralizovaný zdroj doplněný zálohou to nejlepší řešení. A pokud nechceme ničit krajinu rubáním uhlí, jaderná energetika je to, co nám zůstává. Kdysi museli před autem běhat lidé s praporkem, dnes ekologové chtějí auta pouze úsporná, i když dle jejich přístupu k jaderné energetice by měli požadovat jejich naprostý zákaz.

Pokud opravdu chceme v budoucnu využívat obnovitelné zdroje, potřebujeme kontinuální pozvolný přechod a nikoliv nabubřelá gesta typu odstavení jaderných elektráren.

Autor pracuje v ÚJV Řež, a.s. v oddělení vodíkových technologií