V souvislosti s Národním akčním plánem rozvoje jaderné energetiky, který nedávno předložil ministr průmyslu k připomínkovému řízení, se začaly v médiích objevovat obvyklé hlasy o tom, že elektrárenská, potažmo atomová lobby opět - necelý rok po zastavení tendru na dostavbu Temelína - vystrkuje růžky.

Je sice únavné neustále vyvracet stále stejné polopravdy o tom, že jaderné elektrárny jsou nebezpečné, nespolehlivé, drahé, že ohrožují životní prostředí a že je chceme stavět jen proto, aby ČEZ mohl vyvážet elektřinu, přesto je to třeba dělat a já se pokusím vysvětlit, proč jádro a proč právě dnes.

V současnosti vyvážíme zhruba 20 procent roční produkce elektrické energie. A to nás může ukolébat a můžeme si říkat, že vlastně žádné nové elektrárny nepotřebujeme. Ale vzhledem k tomu, že uhlí v Čechách ubývá a elektrárny stárnou, dostaneme se kolem roku 2030 až 2035 do stavu, kdy budeme odstavovat několik tisíc MW instalovaného výkonu v „uhlí“.

A to bez ohledu na vývozy. K tomu se pravděpodobně přidají mezi roky 2035 a 2037 dukovanské bloky. Tedy další „minus“ 2000 MW.

Stavět nové uhelné elektrárny nebude mít smysl, protože vozit uhlí např. z USA nebo z Austrálie se vyplatí v Hamburku, ale další přeprava do Čech je už nerentabilní. Pokud chceme stavět nové jaderné bloky, znamená to dle české legislativy celých 20 let od záměru po spuštění. Z toho vyplývá, že pokud budeme ještě pár let otálet s rozhodnutím o nových jaderných blocích, dostaneme se do stavu, kdy už bude pozdě na jádro.

Nebude mít smysl začínat ani přípravu a zbyde nám jediná alternativa, a to je plyn. Plynové elektrárny lze postavit za výrazně kratší dobu než nový jaderný blok, ale... Zvyšujeme tím závislost na Rusku a při cenách, jaké jsou na trhu, je to ekonomicky horší varianta než jádro.

Ještě je tu alternativa, že nebudeme stavět nové bloky a rozhodneme se pro dovozy. Otázka ale je, odkud elektřinu dovezeme? Když se podíváte na okolní země, jsou většinou v deficitu a dovážejí.

Navíc - a to je zásadní - každá země je zodpovědná za svoji energetickou bezpečnost. Nemůžeme se tedy spoléhat, že nám někdo něco v budoucnu doveze. Musíme si sami zajistit dostatek energie.

Z toho všeho vyplývá, že pokud v dohledné době nezačneme s oficiální přípravou nových jaderných zdrojů, budeme mít problém. Ono to ve chvíli, kdy se vyváží spousta elektrické energie, tak opravdu nevypadá, jenže dělat energetiku neznamená dívat se, co bude zítra či za rok, ale znamená to koukat se na dvacet třicet let dopředu.

Také chápu, že strašit dnes blackoutem, který by mohl nastat za dvacet let, je podivné, ale zkuste si představit, jak vysvětlujeme lidem, že k rozpadu sítě došlo kvůli tomu, že jsme se „tehdy“ včas nerozhodli.

Nejistota dodávek elektrické energie není ve světě utopií. Například americká energetická společnost Duke Energy se nedávno obrátila na svých více než sedm miliónů zákazníků s žádostí, aby na pokojových termostatech snížili nastavenou teplotu a zbytečně nesvítili. Důvod? Obava, že zastaralá přenosová síť nevydrží vzrůst spotřeby ve velkých mrazech.

V Brazílii zase řeší příliš velké teplo. Díky němu zažilo deset brazilských federálních států rozsáhlý, byť řízený výpadek elektřiny. Koordinátor elektrické sítě totiž nechal záměrně vypnout proud poté, co selhalo jedno páteřní vedení a vzápětí muselo být odstaveno 11 elektráren s výkonem jednoho našeho Temelína. V minulých letech jsme na Zemi zažili i několik skutečných blackoutů. Asi ten nejznámější postihl v roce 2003 New York a jeho široké okolí. Bez proudu bylo 50 miliónů lidí, a to téměř dva dny.

A ten největší blackout byl pravděpodobně před dvěma roky v Indii. 700 miliónů lidí bez elektřiny...

Můžeme si říkat, že Indie daleko jest. Ale i v Evropě jsme si zažili rozpad sítě před pár lety. A dnes, kvůli přetokům větrné energie ze Severního moře několikrát měsíčně porušujeme pravidlo provozování sítě a „jedeme“ bez rezerv.

Němci spočítali, že jednodenní blackout by mohl stát jejich zemi až 30 miliard eur (840 miliard korun) a mohlo by zemřít několik stovek lidí. Ne všechny nemocnice a domovy důchodců totiž mají záložní zdroje elektrické energie. A v případě výpadku dodávek umírají lidé napojení na přístroje... A 30 miliard eur je zhruba 5 nových jaderných bloků. Pokud tuto částku nebudeme chtít proinvestovat, může se stát, že ji ztratíme během 24 hodin.

Česká ekonomika je slabší než německá, následky by byly asi o jeden řád slabší, přesto ale významné. Dnes nikdo neví, jaká bude cena elektrické energie v roce 2030. Víme ale jistě, že i v roce 2030 budeme elektrickou energii potřebovat, a dále víme s jistotou, že blackout je něco, co nechceme ani dnes, ani nikdy v budoucnu. Proto se musíme novými bloky zabývat již dnes.

Autor je energetik, člen dozorčí rady ČEZ

Právo, 5.2.2015