Čím se bude moct topit za 10 let? Bude dost elektřiny? Kolik bude stát? Zakáže unie plyn pro pohon elektráren? Otázek je spousta. Odpovědi však chybí. Bez nich se ale nedá odpovědně investovat. Ani na rodinné, ani na firemní úrovni.

Nikdo neví, co bude za pár let. Nejistota se týká například mobility, včetně té elektrické. Týká se ale i toho, jaké topení si pořídit domů, abyste si za pár let nervali vlasy. Nejistota vychází jednak z toho, že nikdo neví, jaké energetické zdroje budou vůbec povolené, za druhé z toho, že se vůbec nedá odhadovat, kolik budou energie stát. Nebo zda jich bude dostatek. Obě nejistoty se pak pěkně sbíhají u elektráren. A proto se nikdo nehrne do jejich stavby, pokud stát neslíbí dotace. Což zase zpětně zvětšuje nejistotu stran budoucích cen elektřiny a tepla. A také nejistotu v tom, zda vůbec bude elektřiny dost.

Obecně se má za to, že uhlí, jež se unie rozhodla co nejdřív vyřadit z energetického mixu všech členských států, nahradí zemní plyn. Alespoň na nějakou dobu. Jenže nikdo neví, jak ta doba bude dlouhá. Čili si investoři nemůžou spočítat návratnost. Bez toho však do ničeho investovat nebudou. Aby jejich rozhodování bylo ještě těžší, není také příliš jasné, od kdy a kolik se bude muset do zemního plynu přimíchávat vodíku. A už vůbec není jasné, odkud by ten vodík, ideálně vyrobený pomocí občasných zdrojů energie (OZE), měli získávat. Na tahu je stát. Jenže ten se k tahu nemá.

Ovšem doba, která je potřeba na stavbu nových zdrojů, je více méně konstantní. Zároveň to vypadá, že dny uhlí politici a jejich emisní povolenky už sečetli. Víme tedy, od kdy se nevyplatí z uhlí produkovat elektřinu. A víme také, že Brusel nám nemusí povolit nezbytnou produkci uhelných elektráren subvencovat. Tedy dotovat. Mimochodem, v tom se emisním povolenkám podařilo, svým pokřiveným způsobem, narovnat podmínky mezi OZE a uhlím. Protože OZE se bez dotací neobejdou celou dobu…

Rovnice, před kterou stojíme, má na jedné straně dostatek elektřiny za přijatelné (tedy co nejnižší) ceny. Na druhé straně však jsou samé neznámé. Dokud se to nezmění, rovnice se nedá správně spočítat. Do té doby se nezačnou náhradní elektrárny stavět. A dokud se nebudou stavět, základní nejistota bude trvat.

Doslova strašidelné přitom je, že se politici chovají, jako by žádné nejistoty nebylo. Jako by naopak bylo jasné, že elektřiny bude dost a nebude tedy problém jejím prostřednictvím pohánět naši civilizaci. Z čeho ve své neochvějné jistotě vycházejí? Ti čeští z toho, že to co nám bude chybět, tak dovezeme. Odkud a za kolik? To opět nechávají obestřené závojem nejistoty. Bez ohledu na to, že Česku může chybět až třetina potřebné elektřiny.

Možná opravdu upřímně věří, že „to nějak dopadne“. Neuvědomují si však přitom, že celá zelená tranzice, k níž české vlády aktivně přispívají, není vývojem, nýbrž revolucí. A tam, kde je revoluce, není jistota. No, a když není jistota, tak se neinvestuje. Ani do elektráren. Takže v nejistotě zelené revoluce se stává jistotou to, že bude nedostatek elektřiny. Drahé elektřiny. Ta levná nebude.