K fotovoltaickému boomu, který přijde tuzemské odběratele elektřiny za dvacet let na nepředstavitelný bilión korun, se dnes nechce nikdo hlásit. Dokonce jsem zaznamenal názor solidního novináře, že za nesmírnou podporou solárních polí stojí – temelínská lobby!

Autor se domnívá, že právě ona měla zájem na totální diskreditaci fotovoltaiky a všech ostatních obnovitelných zdrojů, aby snáz prosadila výstavbu nových bloků. Mohli bychom se tomu smát, kdyby věc nebyla tak tragická.

Za čtyřicet miliard korun ročně putují do sítě tři, v lepším případě čtyři terawatthodiny elektřiny, kterou Česko prostě nepotřebuje. Slunce ani vítr nám neposílají účty, tvrdí propagátoři obnovitelných zdrojů i v zemích, kde podmínky neumožňují vyrábět více elektřiny než současných sotva pět procent veškerého proudu.

Přitom oba zdroje mají s atomovou energetikou, jíž nemohou tito pionýři přijít na jméno, shodně velké pořizovací a minimální provozní náklady. Výhody nulových účtů za palivo však zcela maže nestabilita fotovoltaiky i větrníků. Což neznamená, že čistě účetně bychom z nich nemohli v Česku získávat veškerou elektřinu.

Počítejte se mnou: Česko vystačí s nějakými 60 terawatthodinami ročně, jež vyprodukují solární pole o špičkovém výkonu 60 tisíc megawattů, anebo 30 tisíc dvoumegawattových větrníků. Pole zaujmou zhruba 140 tisíc hektarů (což je v porovnání s rozlohou naší země 7,9 miliónu hektarů pakatel) a přijdou až na čtyři (!) bilióny korun. Větrníky jsou levnější – jeden stojí kolem miliónu eur, všechny potřebné v přepočtu zhruba 800 miliard korun.

Za takovou cenu bychom měli elektřinu, jenže nikoli v době, kdy ji požadujeme, jak je tomu dnes, nýbrž ve chvílích, kdy se přírodě usmyslí. Za což nemohou obnovitelné zdroje, nýbrž lidé, kteří je prosazují v lepším případě bez znalostí matematiky, v horším případě umějící počítat až příliš dobře. Doplňkový zdroj energie uplatnitelný nejlépe v odlehlých regionech dnes stále ještě nemá parametry, aby se stal přinejmenším u nás významnější součástí energetického mixu.

Zmíněný bilión korun, na který nás přijde sotva dvacetina tuzemské spotřeby elektřiny, lze investovat daleko výhodněji. Třeba na financování průlomu ve skladování elektřiny, kde nadále zůstává světlo na konci tunelu v nedohlednu. Takový boční manévr vůči stále ještě dominujícím podstatně levnějším fosilním i atomovým zdrojům by cíle energetických průkopníků přiblížil daleko rychleji než nucené, a tedy všeobecně nepopulární povinné dotování obnovitelných zdrojů.

Právo, 21.2.2013