Minulý týden se objevily dvě z hlediska produkce CO2 zajímavé zprávy. A po nich ještě třetí zpráva, která tomu všemu nasadila korunu.

První zpráva: Globálně instalovaný výkon uhelných elektráren poprvé klesl (zde). Druhý zpráva: Má šanci klesat i nadále, protože se nebude tento typ elektráren odstavovat jen v Evropě či USA, ale také v Japonsku. Země vycházejícího slunce oznámila záměr zavřít v průběhu deseti let 100 svých starých uhelných elektráren (zde). Emise CO2 z energetiky by tak mohly v příštích letech mírně klesat.

Jenže nebudou, jak jasně ukazuje třetí zpráva (zde), jež informuje o tom, že Čína zvýšila kapacitu svých uhelných elektráren o 11,4 gigawattu. Takže na poli světové produkce oxidu uhličitého se nic nemění. To, co některé země uberou, Čína dorovná. A nikdo z aktivistů se nad tím nebude pozastavovat.

Tenhle vývoj, který příliš nevypadá jako pozitivní, nabízí dva náměty k zamyšlení.

Pro nově stavěné čínské uhelné elektrárny mají platit přísnější emisní limity, než jsou ty současné evropské. Což je v očích českých (i evropských?) aktivistů omlouvá a proti čínské energetice nebo obecně čínským emisím nevedou žádnou kampaň, byť je země největším světovým znečišťovatelem (bohužel nejen v CO2). V Česku zase hrají ekologický prim plynaři (a jistě nejen zde), kteří své fosilní palivo rovnou označují jako ekologické. A aktivisté proti nim také nevystupují. V čem je schovaný ten fígl? Je to jen v tom, že nové (pouze!) uhelné elektrárny mají přísnější emisní limity, nebo že spálením plynu vznikne jen asi polovina emisí CO2 ve srovnání s uhlím? Že tedy jsou momentálně čistší, než běžná evropská uhelná elektrárna?

Jestli je to opravdu tak, tak přeci není potřeba nutit evropské země k překotnému odstavování uhelných kapacit (vždyť i Japonci budují nové uhelné zdroje, zde). Mělo by se jen jejich provozovatelům pomáhat s tím, aby mohli zavádět nejlepší dostupné technologie a podporovat jejich vývoj. Což by ostatně za chvíli jistě přivítali i „ekologičtí“ plynaři. Protože jejich produkt není ekologický, nýbrž jen ekologičtější než uhlí. A samozřejmě je také fosilní. Takže se jej tažení za nefosilní a „bezuhlíkovou“ Evropu (případně celý svět) dotkne jen pár let po uhlí. Nedávalo by to větší smysl, než jednostranná likvidace všeho fosilního v Evropě při současném růstu fosilní spotřeby v jiných částech světa?

Druhý podnět k zamyšlení, jež uvedené zprávy nabízejí, se také týká bruselské politiky. Evropští zelení aktivisté v čele s paní Ursulou von der Leyenovou chtějí do svého opus magnum, tedy Green Dealu, zabudovat ekologistická cla na produkci ze zemí, které nejsou tak ekologisticky zaměřené. Tedy zeleně progresivní, což znamená především proti oxidu uhličitému. Tahle cla by navíc měla pomoci se splácením šílené půjčky 750 miliard eur, kterou si unijní země berou.

Jenže, jako na potvoru, se už zase potvrzuje, že nejlidnatější stát světa k zelené víře konvertovat nehodlá. Současně se však v Číně vyrábí pro evropské státy první poslední. Takže Unie bude zřejmě muset zavést cla na produkci svého největšího dodavatele skoro všeho, včetně solárních panelů. Což jako dobrá zpráva nevypadá ani trochu.

Nebo to naopak může přispět k vítězství zdravého rozumu, který vymyslí a prosadí nějaké řešení z rodu nejen udržitelných, ale především obecně přijatelných a proveditelných?

Převzato z webu iUhli.cz