Do energetického mixu je k zelené energii vždycky něco potřeba. Takže: jádro, nebo uhlí?

Martin Bursík před týdnem v Lidových novinách (Welcome, Secretary Clinton, LN 3. 12.) americkou ministryni zahraničí na návštěvě v Praze varoval před účastí firmy Westinghouse na dostavbě Temelína. Zaměřil se ovšem hlavně na politické a ideologické aspekty. Připomněl policejní vyšetřování Martina Romana a také tvrdil, že "při dnešní tržní ceně elektřiny na forwardovém trhu... není výstavba nových jaderných bloků ekonomicky realistická". Dovolával se příkladu Německa. Já bych se naopak rád soustředil na fakta týkající se samotné energetiky.

Nezávislá energetická komise II, jejímž jsem členem, doporučila vládě pokračovat ve využívání jádra a také dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Tady jsou naše základní důvody a rovnou předesílám, že vývoj energetiky v Německu letos plně potvrdil správnost názoru komise.

Naše komise navrhuje zvýšit podíl elektřiny z jádra z dnešních 33 na více než 50 procent. Což by souběžně s vyšším podílem obnovitelných zdrojů a plynu pomohlo snížit podíl uhlí pod 30 procent. Toto doporučení se promítlo i do aktualizace státní energetické koncepce, která by tak realistickou cestou vedla ke snížení naší závislosti na fosilních palivech. Martin Bursík náš návrh označuje za "muzeum uhlí, páry a atomu". Jeho představu o moderní koncepci naplňuje asi nejlépe energetická koncepce Greenpeace prezentovaná v Energetické (r)evoluci. Ta předpokládá nejen upuštění od stavby nových jaderných bloků, ale i rychlé odstavení Dukovan a Temelína po třiceti letech provozu podle německého vzoru. S odstávkou Dukovan by se tedy muselo začít už v roce 2015. Jádro chtějí nahradit hlavně biomasou, sluncem a větrem – a dovozem elektřiny ze zahraničí.

Takhle konkurovat by uměl každý

K čemu by německá cesta vedla u nás, můžeme vytušit z vývoje v samotném Německu po jeho odklonu od jádra. Po více než deseti letech od nastoupení cesty k bezjaderné budoucnosti a téměř dva roky po konečném potvrzení a urychlení této cesty už lze částečně bilancovat. Německo zažilo extrémní nárůst výkonu hlavně fotovoltaických elektráren, přesto jejich podíl na výrobě elektřiny v roce 2011 tvořil jen tři procenta. V témže roce jádro i navzdory odstavení sedmi bloků dodalo přes 17 procent. Dohromady sice obnovitelné zdroje dosáhly 20 procent, ale i přes výrazné snížení vývozu elektřiny nedokázaly vypnuté jaderné bloky nahradit, takže muselo zaskočit uhlí.

Německo dnes svižně dostavuje uhelné elektrárny. Po spuštění dvou nových bloků o celkovém výkonu 2,2 GW se Elektrárna Neurath stala druhou největší uhelnou elektrárnou v Evropě se vším, co to znamená pro vypouštění emisí. Ale Němci je stavět musejí, jednak aby udrželi stabilitu sítě, jednak aby udrželi cenu elektřiny na snesitelné úrovni. Ta totiž kvůli horentním dotacím do obnovitelných zdrojů (OZ) a hlavně do fotovoltaiky strmě roste.

V lednu 2013 se německému spotřebiteli proud zdraží o 12 procent. Na domácnost se spotřebou 4MWh ročně to dělá 125 eur (3125 Kč). Českému spotřebiteli podraží proud o 2,4 procenta a česká domácnost se spotřebou 4 MWh si připlatí 520 korun ročně. V Německu je ten skok vyšší i proto, že zatímco u nás stát větší část zelené energie dotuje ze státního rozpočtu, Německo osvobodilo od poplatků za obnovitelné zdroje velkou část průmyslu a břemeno přesunulo na individuální spotřebitele. Dominantně je však rozdíl dán právě extrémním růstem dotací v Německu do OZ a fotovoltaiky zvlášť. I to ukazuje, jak zkreslená je představa našich zelených o tom, že Německo dotace do fotovoltaiky zvládá dobře. Ve skutečnosti spadlo do mnohem většího průšvihu než my.

Martin Bursík také konstatuje, že v Německu čelí klasické zdroje silné konkurenci obnovitelných zdrojů. Já bych dodal, že žádný zdroj nemůže čelit konkurenci, která má garantovanou mnohonásobně vyšší výkupní cenu a povinný výkup své produkce k tomu. Problém ale je, že fluktuující obnovitelné zdroje nejsou schopny udržet funkční síť. Proto se právě teď odhlasovaly zákony, které na spotřebitele přesouvají náklady spojené s udržením sítě při přechodu k obnovitelným zdrojům.

Dotovat je třeba i plynové elektrárny, nutné k udržení stability sítě. Ty jsou ztrátové, protože fungují jen coby záloha při výpadcích obnovitelných zdrojů. A jedná se už i o zaplacení nákladů za elektřinu, která nebyla vyrobena ve větrných zdrojích vinou zpoždění při stavbě sítě. Nakonec se budou podnikům hradit i ztráty, když se firma nechá dobrovolně vypnout, protože obnovitelné zdroje zrovna nejsou schopny vyrobit dostatek proudu.

A to je prosím Německo se svou energetickou revolucí teprve na začátku. Bude muset ještě postavit velké větrné parky na severu, vysoké napětí ze severu na jih země, položit podmořské kabely do Norska. Náklady samozřejmě pocítí spotřebitel. Na rozdíl od českých zelených se němečtí Zelení aspoň nikdy netajili tím, že po vypnutí jaderných reaktorů bude elektřina dražší. A občané s tím byli srozuměni, "jen" si nedokázali připustit, jak razantní to zdražení bude. I proto dnes Německo počítá s tím, že se z vývozce promění v čistého dovozce proudu. Kdo ale bude v Evropě elektřinu vyvážet, když ji všichni chtějí dovážet?

My na rozdíl od Německa nemáme ani dobré větrné podmínky, ani dost uhlí. Je otázkou, jak by se elektřina u nás bez jádra vyrobila, resp. odkud by se dovezla. Kombinace jádra a obnovitelných zdrojů s velmi malým podílem fosilních zdrojů leckde funguje (Švédsko, Švýcarsko, Francie). Nikde ale nefunguje model kombinace čistě obnovitelných zdrojů.

LN, 11.12.2012

Autor je fyzik, pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR v Řeži