Papír snese všechno. Na energetické koncepce a jejich aktualizace na půlstoletí dopředu se ho za poslední desetiletí spotřebovalo tolik, že by to vydalo za jeden menší les.

Efekt? Snad jen že se vedou vášnivé pře, zda ten či onen zdroj se má (smí) rozvíjet a který by se měl zakázat nebo v nejhorším případě utlumit.

Může nás snad těšit, že nejsme v Evropě jediní, jak ukazuje německý příběh o likvidaci – delším provozu – atomové energetiky. To je však jen chabá náplast na to, že program, jenž by měl pragmaticky stanovit východiska, cíle a náklady na jejich dosažení, nemá pomalu hodnotu papíru, na kterém je vytištěn.

Dosud platnou energetickou koncepci má Česko od roku 2004. Platí na čtvrtstoletí, což je možná doba krátká na čtyřicetiletý investiční cyklus v elektrárenství i dalších energetických oborech. Výhledy na delší období však zvyšují riziko chyb s fatálními dopady na požadovanou energetickou bezpečnost státu a společnosti.

Autoři této koncepce, jejích aktualizací i ambiciózního předloňského návrhu koncepce do roku 2050 se shodují, že česká soběstačnost se má udržet na 50 procentech a že je třeba zachovat vyvážený energetický mix. Dále na desítkách a stovkách stránek nezáživného čtení popisují cíle, cesty, záměry apod.

Stačilo však jedno jediné "mimokoncepční" rozhodnutí parlamentu o podpoře obnovitelných zdrojů energie bez jakékoli kalkulace nákladů a dopadů a všechny záměry se hroutí jako domeček z karet. Hospodářská krize na konci první dekády nového tisíciletí definitivně dorazila dosavadní i perspektivní vážnost všech dosud přijatých dokumentů.

Má se tedy stát zříci své zodpovědnosti za energetiku?

To v žádném případě. V první řadě by měl udělat vše pro obnovení vážnosti a prosazení závaznosti svých koncepcí. Místo vyvolávání bezplodných sporů o limitech, desítkách reaktorů či spásonosných chytrých sítích nebo úsporách musí vypracovat a prosazovat v zájmu země a jejích obyvatel – a hlavně s nimi – reálný energetický program.

V jejich sousedství se přece budou stavět potřebné zdroje i infrastruktura, oni budou platit za elektřinu, teplo a mobilitu. I jako voliči mají tedy právo požadovat jasnou představu odborníků. A také tvrdá čísla, kolik ta či ona varianta k dosažení vytčeného cíle – totiž energetické bezpečnosti – bude stát a co za ni zaplatí.

Právo, 28.11.2011

Autor je reaktorový fyzik, pracuje v jaderné elektrárně Dukovany. Je rovněž prezidentem České nukleární společnosti>
danes.burket.cz