Tyto sotva zpochybnitelné skutečnosti bychom si měli uvědomit při posuzování různých „nezávislých“ energetických studií, které se v poslední době vyrojily. Tvrdí, že nepotřebujeme nové a už vůbec ne velké elektrárny. Že si vystačíme s decentralizovanou obnovitelnou energetikou doplněnou inteligentními sítěmi a s úsporami.
Větrník u každé vesnice, solární panel na každé střeše, elektrárna v každé továrně a pro případ nouze šlapadlo s dynamem v každé domácnosti. Než se pustíme do realizace takových představ, měli bychom si vzpomenout na čínský experiment z přelomu 50. a 60. let minulého století, kdy v rámci tzv. Velkého skoku vznikaly „soběstačné komuny“, které si budovaly dokonce i místní minihutě. Celé to skončilo krachem hospodářství a hladomorem. Nebo bychom si měli připomenout úvahu, která konstatuje, že v USA by místo dnešních přibližně 120 tisíc benzínek stačilo zhruba šest tisíc. Jen by si každý řidič musel zvyknout, že tankovat může jedině a pouze v předem přesně stanovenou dobu.
A to nemluvím o nákladech, které by se při přestavbě energetiky pohybovaly spíš v bilionech než miliardách a které by samozřejmě v konečném efektu šly z kapes spotřebitelů.
Je pravda, že vyčerpávání zásob ropy, uhlí a zemního plynu povede lidstvo k hledání nových energetických zdrojů. Že to však budou zrovna malé místní, lze očekávat jen s malou měrou pravděpodobnosti.
Autor je člen výboru České nukleární společnosti