Jaderná havárie ve Fukušimě ještě není uzavřenou kapitolou, ale už teď je zřejmé, že změní svět stejně jako Černobyl. Nebylo by rozumné se jaderné energetiky vzdát?

Nebylo. Spalování fosilních paliv je cesta do pekel, to je už dnes snad zřejmé. Slunce a vítr budou vždycky nestabilní a jsou k dispozici především v době, kdy je potřebujeme nejméně. Z dostupných technologií je jaderná elektrárna tím nejlepším řešením neboli nejmenším zlem. Ve své podstatě je to prachobyčejná tepelná elektrárna, v níž se místo uhlím „topí“ odpadním teplem uvolněným při štěpení velkých a nestabilních jader některých chemických prvků. Velmi mě pobavilo nabubřelé tvrzení, které zaznělo v jednom výukovém krátkém filmu, jež nabízí nejmenovaná čezká energetická společnost školám: „umíme atomy přimět ke štěpení a uvolňovat teplo, které roztáčí parní turbínu, jež generuje elektřinu.“ Ano, z poloviny je to jen parní turbína pohánějící generátor – vynález z roku 1884. (Tady jsem podlehl lenosti a cituji Wikipedii.) Přimět atomy ke štěpení ale nemusíme umět. Dělají to ochotně samy. Co umíme, je vyrobit obohacené palivo, v němž je atomů ochotných ke štěpení velká koncentrace. Pak už se jen zoufale snažíme udržet to štěpení na uzdě. Možná ani není velká drzost tvrdit, že štěpnou reakci pod kontrolou udržet dokážeme.

Fyzikové to jistě umějí teoreticky, inženýři by věděli, jak na to prakticky. I tady jde ale o peníze až v první řadě. Čím dražší zabezpečení elektrárny, tím dražší elektřina. A nejde jen o elektrárny jaderné. Do ceny elektřiny z elektráren spalujících fosilní paliva by bylo férové započítat nejen náklady na provoz elektráren, těžbu a dopravu paliva, ale také ekonomické důsledky vypouštění jedů do atmosféry a devastace přírody těžbou. Jaderná elektrárna vzduch otravuje „jen“ když dojde k havárii. Chceme-li přežít vlastní civilizační rozvoj, bez jaderné energetiky to ještě nejméně několik desetiletí nepůjde.

Dimenzujme jaderné elektrárny nikoli na „stoleté“ vysoké vody, tsunami či zemětřesení. Připravme je na „tisícileté“ vysoké vody, tsunami či zemětřesení. Bez ohledu na to, že se elektrárna takového věku nemůže dožít. Tady se bavíme o pravděpodobnosti a spoléhání na ni je vždycky sázkou, která dříve či později musí skončit prohrou. Tedy nejlépe: budujme elektrárny tak, aby odolaly maximálním možným živelným vlivům v daném prostředí. A nezapomínejme na živel nejnebezpečnější – člověka. A také nezapomínejme, že cena elektřiny kvůli tomu stoupne, i kdyby někdo dokázal energetické společnosti přimět k práci s nulovým ziskem. V konečném důsledku je jedno, jestli platíme průběžně vyšší cenu, nebo si desítky let užíváme láce a zbytek doplatíme jednorázově při likvidaci katastrof.

Fukušima má s Černobylem společnou jednu věc – přivedla nás k další křižovatce. Neviditelná ruka trhu nás popostrčí rovně kupředu po hlavní silnici hazardu vykoupeného zdánlivě nižší cenou elektřiny. Psychologie davu velící opustit jadernou energii nás pošle zpátky do fosilního pekla, v němž se všichni udusíme smogem. Bohužel, my jako poslední. Před námi se udusí spousty živých organismů, jež jsou s námi na jedné lodi zcela nevinně a vystoupit nemají kam. Otevírá se nám ale také příležitost odbočit a vydat se cestou bezpečné, ale dražší jaderné energie. Třeba nás ta odbočka zavede na nějakou novou hlavní cestu. Záleží na našem rozhodnutí.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové