Je naprosto příznačné, že po oznámení výše uvedené dohody evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs během svého projevu ve Vídni ujistil novináře, že tato otázka je „definitivně vyřešena“. Slovo „definitivně“ bych zde si dovolil zvláště zdůraznit.
Dne 28.11.2007 Gazprom v ruských médiích oficiálně oznámil uzavření dohody s Turkmenistánem o ceně nakupovaného plynu od 1. ledna 2008 ve výši 130 USD za 1000 m3 a od druhé poloviny roku již za cenu 150 USD/1000 m3. Ukrajinský ministr hospodářství Anatolij Kinach na zasedání vlády oznámil, že podle nepotvrzených informací hodlá od roku 2009 turkmenská strana a Gazprom při stanovování ceny plynu přejít na standardní vzorec pro výpočet ceny, který je používán pro dodávky plynu do střední Evropy. Z hlediska Ukrajiny to neznamená nic jiného, než další podstatné zvýšení ceny nakupovaného plynu. Ministr Kinach rovněž uvedl: „Jestli plyn bude stát na Ukrajině více než 180 dolarů za 1000 m3, může to způsobit vážné problémy, především v chemickém průmyslu“. Ruský internetový deník Vzgljad (Názor) to tehdy komentoval článkem s prorockým názvem Ukrajina se připravuje na problémy.
Následovala dohoda ukrajinské vlády s Gazpromem, která byla v médiích oficiálně oznámena 4.12.2007 (např. zde). Výsledná cena plynu na hranici Ruska a Ukrajiny pro rok 2008 činí 179,5 USD/1000 m3, což je pouze krůček od „katastrofické hranice“ prezentované ukrajinským ministrem hospodářství.
Nemá cenu komentovat jednotlivé dílčí peripetie probíhajících jednání mezi Ukrajinou a Gazpromem, potažmo Ruskem. Faktem však je, že se situace opět přiostřila v únoru 2008, přičemž už od začátku měsíce bylo možné zaznamenat zprávy o tom, že Gazprom hrozí pozastavením dodávek plynu na Ukrajinu (viz např. zde).
V úterý 4.3.2008 uveřejnily světové internetové servery zprávu o zkrácení dodávaného množství ruského plynu na Ukrajinu na polovinu. Včera, tj. 6.3.2008, byla uveřejněna zpráva informující o tom, že po „dočasném omezení dodávek plynu do Evropy“ se ruský Gazprom a ukrajinský Naftogaz dohodly na obnovení dodávek.
Takže konec dobrý, všechno dobré? Máme se zabývat zákoutími vzájemných ekonomických a politických vztahů mezi Turkmenistánem, Ukrajinou a Ruskem?
Při čtení všech těch zpráv o potížích, chcete-li „potížích“, s dodávkami plynu do Evropy se mi před očima vybavil jeden rozhovor v týdeníku Ekonom s naším ministrem životního prostředí z konce minulého roku. Ten článek měl velmi příznačný název: Zachrání nás plyn. V rozhovoru padla i otázka týkající se zabezpečení dodávek plynu do České republiky. Cituji tedy z článku:
Otázka
Mluvíte o plynové elektrárně, ale lidé, kteří se zajímají o energetickou bezpečnost, varují, že by pak vzrostla naše už beztak vysoká závislost na Rusku.
Odpověď
To je taková česká argumentace. Vždyť Evropská unie předpokládá, že energetická závislost na plynu vzroste nejméně na 60 procent. Zemní plyn je chápán jako výhodné palivo, má v porovnání s těmi pevnými poloviční produkci CO2 na jednotku elektrické energie. Je nutné jednat v rámci Unie; Česká republika samozřejmě nemůže vyjednat takové podmínky jako celá Evropa. Navíc se počítá s diverzifikací zdrojů. Plyn se dováží i z Afriky. Stejným bezpečnostním rizikem by šlo argumentovat proti ropě. Ta se často dováží z nestabilních zemí a nikomu to nevadí. Je jasné, že pokud se platí ochotně a v termínu, tak s dodávkami žádný problém není.
Já to na základě zkušeností z (nejenom) tohoto týdne vidím asi tak, že ochotné a včasné placení vždy neznamená naprostou jistotu dodávek. Zvláště pro ty nešťastníky, kteří se nacházejí „na konci potrubí“. Samozřejmě, Česká republika má poměrně vysoké strategické zásoby plynu a část dodávek plynu může být a rovněž je realizována z Norska.
Nicméně stále mi to tak trochu připomíná klasickou historku z vojny, kdy přišli „bažanti“ do jídelny, postavili se, resp. byli postaveni na konec fronty a doufali, že na ně zbyde i maso. Občas se tak i stalo.
Seriózní mezinárodní obchod s plynem samozřejmě nelze připodobňovat k socialistické armádě. Nicméně červíček pochybností stále hlodá. Z hlediska energetické politiky státu je nanejvýš vhodné promyslet různé scénáře i pro případy, kdy laškování mezi Ukrajinou a Ruskem nebude trvat hodiny nebo dny, ale i týdny nebo dokonce měsíce. Nepochybuji, že nějaký obdobný katastrofický scénář někde existuje. Nejsem si však jist, zda je veřejně přístupný.
Zmiňovaná energetická politika mi ostatně připomíná další pasáž z uvedeného rozhovoru:
Otázka
Co když se ve svých odhadech mýlíte a nedostatek elektřiny stejně bude hrozit?
Odpověď
Kdykoliv ji můžeme nakoupit.
Teoreticky ano. Problémem samozřejmě je, za jakou cenu. Avšak i praktická realizace nákupu většího množství elektřiny ze zahraničí naráží na problémy. Nakoupenou elektřinu musíme do Čech dopravovat přenosovými linkami velmi vysokého (VVN) a zvláště vysokého napětí (ZVN), kterých je omezený počet, mají limitovanou přenosovou kapacitu a jsou situovány v určitých lokalitách. Není to například obilí, které můžeme nakoupit v Austrálii, přivézt námořní lodí do nějakého evropského přístavu a následně dle naší volby přeložit do kamionu, vlaku, letadla popř. říční nákladní lodě a odvést libovolnou trasou na místo určení.
Další otázkou rovněž je, z jakého zdroje budeme elektřinu vyrábět, když prohlásíme dodávku plynu za ne zcela spolehlivou, těžba uhlí je korigována těžebními limity, jaderná energie je z politických důvodů explicitně vyloučena v programovém prohlášení vlády, potenciál výstavby vodních elektráren je téměř vyčerpán a výroba elektřiny z biomasy popř. ve větrných a slunečních elektrárnách je marginální záležitost.